K oblakům vzhlížíme

Nepotřebovalo by moc, aby byl z tohohle dokumentu normální film - příběh o loserovi uvězněném ve svém světě je plnohodnotný dostatečně. Osobně nemívám z těhle filmů voyersky se vyžívajících v nulách dobrý pocit, ale on z toho mít člověk dobrý pocit mít asi nemá. Jediný problém je, jak to tak u těhle filmů bývá, že po čtvrt hodině už je jasná premisa i pointa a pak už se jen plní stopáž. Přesto dobrá práce. 3 a 1/2 (07.01.2015)

Dokonalá prezentace ztracené generace a jejího absurdního přežívání. Jsem rád, že mohu být její součástí. Dušek nepotřebuje klást otázky, a přesto něco sděluje v každém vymazleném záběru. Některé situace byly tak ujeté, že jsem nevěřil v jejich autenticitu. Klobou dolů a prosím přidat. Zrcadlo je potřeba a navíc se mi zdá, že to směřování do prdele nikdo moc vážně nebere. (16.11.2015)

Zacyklený život na čtyřech kolech. Stejně jako tvůrcům dokumentů Lovu zdar! a Danielův svět stačila i Duškovi z větší části nehybná kamera a trpělivost při čekání na momenty, které vystihnou gró zkoumané problematiky. Za hlavní klad K oblakům vzhlížíme považuji schopnost filmu vykročit za portrét jednotlivce a skrze kontext, v němž Ráďa žije, postihnout nejzávažnější problémy dnešního Česka - extremistické nálady, nezaměstnanost, infantilitu společnosti. Jak postupně vychází najevo, auto je tím jediným, co protagonistovi dokumentu propůjčuje – jakkoli pochybný – status dospělého člověka, a paradoxně zároveň tím, co z něj dělá nevyzrálého hračičku a brání mu ve skutečném rozletu. Částečně kvůli své fanatické oddanosti tuningu si nedokáže udržet ani práci, ani přítelkyni. Opakování týchž chyb reflektuje cyklická dramaturgie filmu, která svou záměrnou monotónností (přenesenou techno hudbou a dialogy stáčejícími se zas a znovu k tématu motorových vozidel i do zvukové stopy) působivě vystihuje vyprázdněnost Ráďovy existence. Dvakrát vidíme velmi podobně vystavěnou návštěvu tuningového srazu, pokaždé s jinou přítelkyní, ale vždy se stejně neuspokojivým výsledkem a stejně falešně chlácholivým vzhlédnutím k nebesům (k nimž kamera jindy vzhlíží i nezávisle na sociálních hercích). K pocitu existenční otupělosti přispívá zaměnitelnost „zatuhlých“ záběrových kompozic, v nichž často vidíme z většího odstupu izolovaně stojící/sedící figuru, zatímco prázdný okolní prostor vyplňuje trapné a zároveň smutné ticho. Kdykoli to je možné, nechybí v záběru ústřední referenční bod – automobil. I kdyby měl být jenom plastový nebo jezdit na elektřinu (autodrom). Samozřejmě se můžeme jenom škodolibě bavit Ráďovým looserstvím a jeho tragikomickým nedostatkem sebereflexe, byla by ale škoda ignorovat všechny ostatní roviny, které film nabízí. 80% (05.11.2014)

Martin Dušek se sice ukryl za kameru a zvolil metodu čistě observační, ale stejně zůstal tím stejným Duškem, který se prohání po masových hrobech, humoruje o hitlerjugend a vysmívá se všemu, co není podle jeho gusta. Ano, má to téma jako hrom, je to třeskutě vtipný a má to rámy jak páni. Ale co naplat, když je to celé spíš na úkor samotného Rádi. Pojďme se zasmát sociálně slabému klukovi a jeho vytuněnému světu. Zatímco Bláhovec se ve své Show aspoń snažil o nějakou empatii, tak Dušek se o ni neotřel ani z rychlíku. Ono totiž dělat si legraci ňoumovitého Rádi je tak lákavé a snadné. Ale co takhle zesměšnit Martu Kubišovou? Nebo Olgu Havlovou? Do slabých se kope nejlépe, což? (28.10.2014)

Martin Dušek našel banální téma a tvůrčí pokoru. Výsledkem je typicky „duškovsky“ vtipná, ale protentokrát i neskonale smutná podívaná, o člověku, jehož život a (nenaplněné) sny žije nespočetné množství lidí všude kolem. Ten film je sociálním dramatem, jen to celou stopáž neskutečně dobře maskuje. 4 a ½. (28.10.2014)