Moje noc s Maud

Krásný film s jistě hlubokou pascalovskou myšlenkou.(až nato, že pozitivní pravděpodobnost naděje či toho, že existuje jakýsi smysl dějin můžeme také převrátit na "negativní" pravděpodobnost pekla, nesmyslu ap. Stejně jako máme nekonečně mnoho pravděpodobností "nebe" také můžeme čekat nekonečně mnoho pravděpodobností pekla. To už nikdo ze scénáristů jaksi nedomyslel. A je to Pascal- takže můžeme sázet jedině na víru- což je pro mě velice málo. Takže, co mi brání tomu, abych věřil, že mě stvořil třeba kámen ?) (01.08.2018)

Měl jsem v poslední době štěstí hned na tři filmy s Jean-Louisem Trintignantem z let 1969 až 1970. I když jsem o tomto herci slyšel poprvé až v souvislosti s filmem "Amour", konečně zjišťuji, o jakou legendu se jedná. A je to právě on, kdo dokáže tohle dlouhé konverzační drama oživit a dát mu zajímavý náboj. Jinak by to bylo prostě jen dlouhé povídání, kde se i ty zajímavé myšlenky začnou ztrácet. (08.07.2015)

Jestli nějaký mezilidský kontakt dokáže člověku nastavit zrcadlo stejně bezprostředně jako rozhovor s nejlepším přítelem, je to noční dialog se ženou, kterou jsme právě poznali a která pro tyto chvíle zosobní všechna moře světa. S každou pronesenou větou sestupujeme hlouběji a hlouběji do oceánských modří, zelení a černí, a když se včas nevynoříme, utoneme navždycky. V poslední chvíli se ode dna odpoutává i ústřední hrdina Rohmerova filmu, dokonale zahraný Jeanem-Louisem Trintignantem, když se odtrhuje od Maudiných rtů, aby se pak ještě jednou pokusil ztratit rozum tváří v tvář (!) její nahotě, která však již nic nepřislibuje. Když druhého dne stráví noc s dívkou, kterou miluje, sestupuje obezřetněji a zároveň se sám snaží proměnit v Maud, tedy nabídnout půvabnému mládí alespoň svou vlastní mělčinu zkušeného dospělého života. Opatrnost, za níž lze zaslechnout již svatební zvony (které jsou v mimořádně zdařile vyjádřeném znění snímku zastoupeny ranními dětskými hlasy), je však i na straně Françoise. Spontaneita předešlého nočního logu tedy u obou zcela ustupuje praktické divadelnosti – a v této režii probíhá i další – již milenecké (či snoubenecké) sdílení (se) obou, ve snímku zastoupené především odhalováním (a zahalováním) minulosti, které osnuje tragikomickou spleť všech dotčených lidských životů, kterou s jemnou ironií (ne)doslovuje epilog. – Málokdy se mi stává, že pociťuji nutnost bezprostředně shlédnout film podruhé. Nanejvýš se vracím k nějakému gestu, které vtělí nejen celý snímek, ale celý život – ale když musím znovu projít prošlapanou cestou, pak vím, že jsem zabloudil. Jako kolikrát, když se smrákalo a když jsem pospíchal do neznámé vesnice na poslední autobus. Jednou mě tam přivedla cesta mrtvým lesem, běžel jsem asi půl hodiny v kuse a čekal a prochládal v té říjnové Rabyni asi deset minut. Dnes jsem cítil v zádech totéž ticho, a tak jsem nedělní ráno strávil – jako to nejhorší z Jean-Louise – s Maud… (12.04.2020)

Absolútna špička medzi filmami založenými na konverzáciach medzi postavami. Lepšie sa to snáď už ani nedá. Konverzácie tu neslužia iba ako naratívny nástroj, ale sú geniálne začlenené do celkovej štruktúry filmu. Pojednávajú o komplexných témach, ktoré film v priebehu celej svojej dĺžky reflektuje svojou štruktúrou, postavami a dejom. Napriek hĺbke rozoberaných tém však nepôsobia konverzácie ako pseudofilozofovanie - majú ľudský nádych, narozdiel napr. od Godardových filmov, kde sú postavy často len nástroje pre režiséra, pôsobiace ako ústa ktorými sú vyslovované Godardove myšlienky (to nie je výtka, ale konštatovanie). Postavy sú tu vykreslené ako reálni ľudia, aj napriek tomu, že mnohé témy o ktorých vedú dialógy by mohli na papieri pôsobiť príliš akademicky. Čiastočne je to brilantnými hereckými výkonmi, a čiastočne Rohmerovým umom v konštrukcii scenára a dialógov. Film tak poskytuje značnú myšlienkovú hĺbku, no je podaný s ľahkosťou, ktorá spôsobuje, že si ho dokáže užiť aj úplný idiot. (22.04.2018)

Dialogy F. Fabian s J. L. Trintignantem v podání Erica Rohmera - na ty bych se vydržel dívat hodiny - ani ne tak kvůli jejich obsahu, ale hlavně kvůli jejich vizuálnu - úchvatný zážitek. Maximálnímu hodnocení brání závěr s M. Ch. Barrault, který mne příliš neoslovil. Možná kdyby na místě M. Ch. Barrault byla třeba taková Anouk Aimée, ale to už by asi byl úplně jiný film..:) (14.04.2013)