poster

Pasažéři

  • angličtina

    Passengers

Dokumentární

Česko, 2018, 77 min

Režie:

Jana Boršková

Scénář:

Jana Boršková
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    **

    Scénky ze života mladých lidí na cestě životem odnikud nikam. Možná to nějaký sociologický potenciál má, ale pro mne to byla hlavně nuda. Navíc tam všichni kouří tolik, že to vypadá skoro jako reklama na rakovinu plic.(8.4.2020)

  • sator
    ****

    Váš dokument sleduje osudy čtyř dospívajících mužů, kteří strávili svoje dětství v dětském domově v Letech. Kdy vás poprvé napadlo věnovat se právě tomuto tématu? Pasažéry jsem objevila ve stejnojmenném divadelním souboru, který vznikl na hodinách dramaterapie v DD Lety. Moje kamarádka mě vzala na jejich představení do Divadla Na Zábradlí. Představení mě zaujalo autenticitou a hlubokým lidským příběhem. Začali jsme s kamerou docházet na hodiny dramaterapie. Soubor se ale postupně rozpadal, protože jeho členové začali z dětského domova odcházet. Zajímal mě jejich další osud. Původně jsem chtěla natáčet se všemi osmi členy souboru, ale nakonec jsem pokračovala jen se čtyřmi. Šlo mi hlavně o to, abych mohla natáčet autentické situace z jejich životů, s ostatními členy souboru to však z různých důvodů nebylo možné. Změnila práce na Pasažérech váš náhled a názor na život? Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni, jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Přesto si každý člověk zaslouží pozornost a respekt. Snažím se k ostatním lidem přistupovat jako k sobě rovným, bez ohledu na jejich sociální původ, etnicitu, náboženství nebo vzdělání. Uvědomila jsem si, jak moc nás ovlivňuje naše dětství. Pokud dítě nedostane v dětství bezpečí, lásku a hranice, složitě si buduje sebevědomí, citovou rovnováhu a vztah k ostatním lidem i sám k sobě. Náprava v dospělosti už může být velmi složitá. “Když jsem Pasažéry natáčela, viděla jsem před sebou lidi, kteří jsou na dně, ale říkají věci, na které by se ostatní možná nezmohli. Přestala jsem je rozlišovat na bílé a Romy, bohaté a chudé, chytré a hloupé. Začala jsem je brát jako sobě rovné. Není mezi námi žádná jiná cesta než soucit. Na tuto cestu se vydáváme každý den ve svých životech. Některé věci změnit nelze, ale je možné pokusit se je pochopit. Přála bych si, aby to tak pokud možno vnímali i diváci.” Jana Boršková(27.4.2020)

  • Marze
    ***

    Zdařilá sociální a sociologická sonda do prostředí lidí z dětských domovů.(28.9.2020)

  • ostravak30
    *

    Absolutně nesmysl. Autorka prý hlavní protagonisty sledovala šest let. Opravdu? Pak se jim toho za docela dlouhou dobu nic moc nestalo. Sledujeme akorát jednoho chlapce, který střídá holky jako ponožky a po každém rozchodu končí v léčebně. Nevím jak autoři došli k názoru, že je zajímavé pět minut zírat na dvojici na pláži, jak ji on strhává plavky a o pár desítek minut později, jak si hrají společně na mobilu. A takových příkladů bylo v reportáži několik. Skutečně zajímavých bylo tak patnáct minut. Ve zbytku jsme mohli sledovat mlčící, zírající jeden na druhého - v tom lepším případě. A souhlasím s tím, že většině nebylo vůbec rozumět.(8.4.2020)

  • zette
    *

    Netusim, pro koho se toci podobne dokumenty a jeste to protlaci do kin a televize. Pokud by takovy nejaky film vznikl jednou za pet let, clovek mavne rukou, ale predevcirem v TV dokument Kapela, vcera tohle. Stejny rok nataceni, stejna televizni spolecnost, podobne osudy... Kdyby si alespon tvurci pohrali se zvukem a tem jejich hrdinum slo rozumet...(8.4.2020)

  • - Točilo se v lokacích: Dobřichovice, Radotín, Kobylisy, Bohnice, Děčín, Bílina, Teplice. (sator)

  • - Režisérka Jana Boršková o filmu řekla: „Pasažéry jsem objevila ve stejnojmenném divadelním souboru, který vznikl na hodinách dramaterapie v DD Lety. Moje kamarádka mě vzala na jejich představení do Divadla Na Zábradlí. Představení mě zaujalo autenticitou a hlubokým lidským příběhem. Začali jsme s kamerou docházet na hodiny dramaterapie. Soubor se ale postupně rozpadal, protože jeho členové začali z dětského domova odcházet. Zajímal mě jejich další osud. Původně jsem chtěla natáčet se všemi osmi členy souboru, ale nakonec jsem pokračovala jen se čtyřmi. Šlo mi hlavně o to, abych mohla natáčet autentické situace z jejich životů, s ostatními členy souboru to však z různých důvodů nebylo možné.“ (sator)