Dellamorte Dellamore

Taková zvláštní přezombíkovaná komedie, napůl podle mého gusta a napůl bohužel ne. Každopádně jakous takous originalitou to oplývá, navíc se většina scén odehrává na překrásném hřbitově, no neberte to! Hlavního hrdinu hrobníka a zombie bijce v jedné osobě docela suverénně odehrál Rupert Everett, hlavní šťabajznu a jeho věčnou lásku odmávala svýma řasama do dáli Anna Falchi. V celku to není špatný propletenec žánrů, ale na šílenost to není dost šílené a na horor dost hororové, uvízlo to někde v půli, proto dávám 3*. (16.12.2014)

Jeden z nepodivnějších a nejabsurdnějších filmů co jsem kdy viděl. Čekal jsem něco na způsob Jacksonových děl Braindead a Bad Taste, ale tenhle snímek je v mnoha směrech jiný. Dellamorte Dellamore je hororová parodie s několika pytli morbidních a černohumorných výšplechtů, ale zároveň řízlá pořádnou dávkou romantiky. Hlavní hrdina se musí starat o hřbitov, do čehož spadají i přesčasy v podobě zabíjení oživlých mrtvých, za které žádné peníze nedostává a stěžovat si nemůže, protože by ho jinak vyhodili. Dále má problém s tím, že se opakovaně zamilovává do stále stejné ženy, jež se neustále převtěluje do jiných těl a přitom ji nemůže získat, poněvadž mu vždy buď stihne umřít, nebo ho odmítne. A aby toho nebylo málo, tak má k ruce sice hodného, ale jinak na hlavu krapet slabšího pomocníka, který nikdy není tam, kde je ho zrovna potřeba, stále požírá špagety a nechce se vzdát své nemrtvé, do které se hned na první pohled zamiloval a poblil ji…ehm, láskou. No zkrátka život tohoto správce místa odpočinku není žádný med… Divák, nebo alespoň já ano, se někdy směje až se zabřicho popadá, jindy jen šokovaně a nejistě zírá na obrazovku, co že se to zrovna stalo. Atmosféra filmu je maximálně zvláštní, nejde ji nějak uchopit, jen prožíváte a nestačíte se divit. Navíc se v průběhu mění společně s hlavním hrdinou a ke konci jsem ji už moc nepobíral, stejně jako jeho (realita či snové představy?). Velmi výrazná je i vizuální stránka. Prozatím hodnotím slabšími 4*, ale tuhle věc si chci v budoucnu zopakovat a případně i pozměním hodnocení. „Ne, prosím ne! On mě jenom jí.“ – „Uhni stranou!“ – „Starej se o sebe! Můžu se nechat sníst od koho budu chtít!“ ; „Já jsem Valentina. Nepotkali jsme se už? Ach, už si vzpomínám. Poblil jsi mě. To bylo sladké.“ ; „Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá.“ –„Já nemám předsudky, můj milý.“ (09.08.2013)

Na jednu stranu skvělej a originálně zpracovanej zombie-film, kdy Rupert Everret zabíjí co mu přijde pod ruku a fakt to dělá neskutečně hustě a stylově a na druhou stranu strašně zmatenej příběh, kdy prostě člověk neví co si o něm má myslet, jestli to co se odehrává je skutečný a nebo ne a když už sem konečně ze sebe vymáčk pointu, která by to celý vysvětlila, tak mě s ní konec poslal pěkně rychle a rezolutně do prdele. Nevim, asi jsem to nepochopil, nicméně mi ten příběh přišel dost podivnej, hlavně teda druhá půlka a jediný vysvětlení, který by na to sedělo a mě by se i dost zamlouvalo neplatí. (30.11.2007)

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica). (03.10.2007)

V predstavení Eo Ipso divadla Stoka (z roku 1994) bola scénka o princípe smrti a života v umeleckej tvorbe a vlastne aj v živote samotnom. Volala sa Smrťá - Žiťá (Ars poetica). Soaviho film mi ju pripomenul. Áno pocta Böcklinovi aj Vertigu a kadečomu všeličomu, na konci zabieha do mysterióznosti a celý čas pôsobí dojmom pokrivenej paródie, či adaptácie nejakej poviedky Ladislava Klímu. Napriek snahe o dejovú i obrazovú originalitu mám z výsledku skôr rozpačitý dojem torty psíčka a mačičky, ktorí do nej vložili všetko čo im chutilo - mŕtve myši, ryby ba aj kosti aby krmy bolo dosti. Na nuansy chuti sa až tak nemyslelo. Alebo aj inak: čo stačí na párminútový divadelný skeč, stopäťminútový film celkom nezvláda. 66,6 % (22.02.2013)