Přehlídka smrti

Mysterióznost, atmosféra, zajímavé, propracované postavy, psychologie, originalita, animace dle mého vkusu, soundtrack... A překvapivě minimum repetitivnosti (v rámci možností samozřejmě). Veselý opening je zvláštní volba, ale je moc pěkný. Taky se mi líbilo, že i když se to vyloženě nabízí, tento kousek není jen striktně epizodický, ale má i hlubší, provázaný příběh. Pro mě nejlepší počin sezóny. 9/10 (31.01.2015)

Kde začít? Je mi trochu smutno. Ne, že by to bylo způsobené enormní snahou seriálu úpěnlivě vytahat emoce z diváka, ale tím, jak právě bylo s nápadem a materiálem ne zrovna nejlépe naloženo. Důkazem budiž, že nejlepší epizoda je hned ta první, které se pouze vyrovnaly jen pozdější kratší momenty. Proč? Proč se tvůrci zalekli hned úvodní nekompromisně ostré scenérie, která audienci drsně přiková k sedačce a zažene jakékoliv choutky k legráckám? Ne, že by mi pak střídavá houpačka z vážné epizody na odlehčenější vadila, ale nepříjemně tíživého momentu už nikdy Death Parade nedosáhne. "On ten konec snad není dost srdceryvný?" by se mnozí mohli zeptat. Není. Dojemná hra zde totiž nabírá nemile falešné variace (vyjmul bych krasobruslařskou etudu, která mě atmosféricky, hudebně a svými flashbacky okouzlila) a chování hlavních postav nemá důstojný podklad doposavadního toku děje, takže výsledek je v mých očích jen sprostě vydíravý a shazuje ústřední duo výtahem směr prázdnota. Ony postavy jsou bohužel taky téma pro sebe. Říct, že by byly protivné, to by bylo příliš, ale rozhodně nevynikaly. Většina z nich by svou absencí příběhu vůbec neublížila, protože stejně jim byl dán velmi malý prostor k podkresu a jejich činy nebyly hlouběji prozkoumány. Nejčastěji opakující se věta seriálu je typicky dámské: "Ne, to nic", která doslova definuje počáteční vítanou netečnost barmana a jeho asistentky, o to hůř se poté přijímá ona náhla změna citlivosti. Záchranný kruh těmto nedotaženým prvkům s vervou hází fantastický soundtrack, ať už zvláštně optimistickým OP, ale hlavně skvěle podtrhující navozenou atmosféru (puls nabíjející "Game C" a melancholická Moonlit Night jsou výborné). Zdatně sekunduje i výtvarná stránka a celkově přednesené formě se nedá nic vytknout. Nejde říct, že bych se nudil, ale po tom úvodním nášupu jsem se těšil na něco výjimečnějšího. Tématicky se tak stalo, obsahově už ne natolik, emočně (na čemž si to hlavně zakládalo) pouze částečné vítězství. Těsné 4*. (10.09.2017)

Velice melancholický příběh, který je tak akorát dlouhý (12 epek), a tak akorát nabitý emocemi, abyste si po poslední epizodě nepodřezali žíly, ale místo toho si více vážili života a lidí kolem vás. Dalo by se říct, že je to až dokonalé. Co všechno se děje instantně po vaší smrti, kdo a jak rozhoduje o tom, zdali jste dobrý nebo špatný člověk ? Příběhem velmi zajímavé, animací a kresbou přímo vypiplané a nádherným klavírním soundtrackem ozvučené (zvláště pak skladby Moonlit Night a Omoide, které se mi velice silně zažraly pod kůži) Death Parade je opravdu vzácný klenot, který budete podvědomě chtít sjet na zátah. Všemi deseti ! (23.07.2015)

Určitá juxtapozice pro tento typ vyprávění asi potřeba je, jinak bych je neměl tak rád. Většinou se jedná o marnivé problémy smrtelníků (Six Feet Under), situační komedie (The Good Place) nebo ubíjející rutina klasické práce (Dead Like Me). U Death Parade je od každého zastoupeno trochu, zejména však to poslední a k tomu novota - přítomnost běžných her. Jako samostatné "plus" je potřeba zmínit i fantastický opening, který (také) s ústředními tématy anime sice nemá tolik společného, ale nikdy se mi neomrzel a skrývá se v něm nejeden freeze-frame-bonus. Zkusím bez větších spoilerů shrnout mé dojmy z celého Death Parade - "lore" koncept se mi líbí, ale jakmile nad tím člověk začne pořádně přemýšlet, začnou se objevovat trhliny, které ale při přimhouření očí nebrání při sledování. Nejméně ze všech příběhů mě bohužel zaujal ten osoby, která by se jako jedna z mála dala nazývat hlavní postavou - Chiyuki (aka ta s bílým proužkem ve vlasech). To však nic nemění na tom, že některé její nápady nebyly úplně marné. Nejvíce mě naopak zaujaly příběhy arbitrů, přestože díky zaměření seriálu na Chiyuki na ně pořádně nezbyl dostatek času. V posledních pár epizodách (ironicky zaměřených právě na Chiyuki) seriál odkrývá jedno tajemství za druhým, což byla ve výsledku dvousečná zbraň - na jednu stranu onen jakýsi lákavý závoj tajemna o skrytých machinacích posmrtného života spadl na zem, na druhou stranu to zpřístupnilo další otázky, které byly často nezodpovězeny nebo jen odmávnuty kratičkou scénou bez vysvětlení. Zřejmě toho však nebylo dost na to, aby pořad u producentů vyvolal touhu po druhé sérii. U mě však ano. (22.12.2018)

Zpočátku mi koncept tohoto baru přišel absurdní. Proč by posmrtné směřování člověka – dolů / nahoru (na rozdíl od našeho svět tím není myšleno pod drn / z komína) – nemělo vycházet z jeho činů za života, nýbrž z jedné hry (biliard, šipky apod.) v extrémních podmínkách? Již první příběh seriálu však ukázal, jaký to má smysl. Stačí, aby o zemřelých rozhodovalo pro scénáristu žádoucí „zapomnětlivé“ nemehlo, a hned je tu prostor pro vykonstruované zvraty. Rozhodčí na rozdíl od diváka ví, co zemřelí prožili, přesto vynese ortel v rozporu s tím a pak se diví a údiv čeká i od diváka. Ten je však spíše znechucen touto ubohostí. Aby dílo neupadlo do stereotypu, ve druhém příběhu se ze soudního baru stává záhrobní seznamka a prostor pro opětovné shledání kamarádů z dětství, které je ve snaze nepůsobit tolik banálně rovněž okořeněno zvrat(k)em. Dojetí je na světě! A odhození seriálu mu jde v patách. Mám rád, když se jednoduchý příběh podá nezvyklou formou, ta zdejší mi však připadá samoúčelná a laciná. 3/10 (27.07.2015)