Rabu＆Písu

Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti. (16.02.2017)

Snáď nikto netočí tak originálne, uletené a rozmanité filmy, ako Sion Sono. Síce mám radšej, keď sa drží násilnejších, perverznejších a psychologickejších témat, to mu ide najlepšie, Love & Peace je už skôr taká regulérna komédia v tak trochu infantilnejšom štýle a v samotnom základe tradičnou témou, ako sa z loosera stane obdivovaná hviezda, v tomto prípade vďaka hudbe, ale v jeho prevedení je to opäť zážitok, aj keď už nie tak, ako väčšinou. No záleží to hlavne na tom, čomu sa film práve venuje. Scény, v ktorých je hlavný hrdina absolútny looser som si nadmieru užíval, toto je tradične japonsky dotiahnuté až do maximálneho extrému a tak je to so všetkými tými infantilnými grimasami vydarená zábava. A rovnako musím pochváliť všetko súvisiace s korytnačkou, jej význam pre celkové dianie sa mi veľmi páčil, vlastne rovnako, ako všetky scény s ňou, bola nielen mimoriadne zaujímavá, ale aj roztomilá. No trochu horšie dopadol ten zvyšok, prerod loosera na hviezdu v hudobnom priemysle je až moc využívaná téma, aby dokázala výraznešie zaujať, pričom tu ide všetko prakticky podľa očakávaní a sklamala ma aj celá línia s dedom a jeho oživnutými hračkami, toto malo taký potenciál, ale s výnimkou technickej stránky ma to moc nezaujalo a ani tie dialógy medzi hračkami, s ktorými sa mohli vyhrať ma moc nezaujali. Nebolo to najhoršie, ale keby sa táto línia z filmu odstránila, nemyslím, že by som o niečo prišiel. Ale aj tak celkovo sa na to pozerá viac, než dobre, každú chvíľu sa nájde niečo zaujímavé a tak som si to užíval až do konca. Pochváliť musím aj postavy, hlavný hrdina ma bavil v oboch svojich polohách, ale viac predsa len, ako ten looser, k tomu Kumiko Aso, ktorá sa pre takéto hanblivky skvelo hodí a ideálne vedľajšie postavy a cameá častých Sonových hercov. Takže skôr uprednostňujem iné témy, ale som rád, že Sono je stále svoj a tak sa môžem tešiť aj na jeho ďalšie filmy. 72% (15.01.2017)

Je to už dosť dlho čo som videl Sona, ktorý by bol tak strašne neuchopiteľný. Nesympatický hlavný hrdina mi liezol celý čas na nervy. Jeho prejav bol neznesiteľný. A svet v ktorom existoval bol mdlý, nezujímavý a podfarbený všemožným klišé od útekov s krikom, cez celú kariérnu líniu. ALE!!!! Santa Klaus žijúci v Tokyjských kanáloch, chlastajúci whisky a opravujúci pokazené hračky, korytnačka Pikadon, ktorá je najlepším reprezentantom Kaiju odkazov za veľmi dlhú dobu ( a jedná sa pre mňa aj o najlepšiu filmovú korytnačku vôbec), spolu s peknou hudbou, ódou na radosť počas útoku tankov, alebo cameá všetkých stálych Sonových hercov a odkazov na Why don´t you play in hell? robia z tohto filmu niečo úplne Sonovské, iné a hlavne dobré. Taký ten film, ktorý si zapamätáte hoci ho asi nikdy nebudete vedieť porovnať s iným filmom, ktorý by sa mu aspoň trochu podobal. Pre mňa určite nie dokonalé. Ale po mnohých stránkach veľmi super. (20.07.2016)

"Co je Pikadon?" Dost souhlasím s tím, co napsal ScarPoul: Neuchopitelný Shion Sono a hlavní hrdina, který značnou většinu času leze na nervy. Současné to má ale standardně "sonovsky" šílený nápad a vysokou kvalitu. Nadstandardní, nicméně, když porovnám s takovým Love Exposure, začínám mít pocit, že kdysi narval Sono do filmu nápady, které by jiným stačily na filmů pět a dnes se spokojí s nápadem jedním (většinou konkrétní nešvar společnosti), na kterém se následně vyřádí se svými jistě ne zcela normálními myšlenkami. Není to zlé, Love Exposure mě kdysi uchvátilo nejvíc, nicméně nechme ho pracovat. (06.02.2017)

Japonci jsou někdy ve svých žánrových filmech tak divoce nevyzpytatelní, že často je potřeba zkousnout více až nesympaticky šílených scén, nenechat se jimi odradit a za odměnu vás může čekat velký zážitek. S tímto filmem jsem hodně bojoval prvních 15 minut i pár dalších scén s opilým hlavním hrdinou v první třetině, jenže Šion Sono začal mezi trampotami protivného vagabunda rozehrávat také až švankmajerovsky kouzelný svět koutku ztrát a nálezů, zabydlený roztomilými zvířátky, loutkami, oživlými hračkami a navrch se sympatickým vedoucím... a už jsem byl fascinován a cítil se skoro jako doma. Když se tyto dva světy začnou plně propojovat, zejména skrze neobyčejnou želvu cestující tam a zpět, roztočí se teprve nepředvídatelný bizarní kolotoč, u nějž jsem zůstal přes dlouhodobou pachuť ve vztahu k hlavní mužské postavě lapen do neustálého očekávání dalších příhod a zvratů, a záhy už jsem Lásku a mír začal akceptovat i jako neotřelý hudební film o zpěvákovi (a ještě více neotřelém autorském a nakonec i pěveckém kolegovi). Přičemž žánr hudebního filmu zde Šion Sono ve finále vlastně paroduje a rozhodně to není jediný žánr či motiv, který se zde dočkává takového zpracování... z monstrózního dění v posledních 15ti minutách by zřejmě měl velkou radost i legendární Iširó Honda. :) Já zas radost mám, když vidím, jak tvůrce detailně propracoval svůj film, když i zdánlivě nesmyslné scény dlouhých a opakovaných želvích přechodů mezi stavebnicí s městem se dočkají později vypointování a jejich přítomnost je ve finále smysluplně obhájena. Minimálně se silnými 4* určitě již teď neváhám a rád se na takto originální i propracovanou současnou filmovou komedii (jak vzácné spojení, že!) podívám i někdy znovu. [80%] (14.06.2023)