Taxi Teherán

Musela jsem se usmát, když jsem viděla tvůrce, který tento film dali do kupy. Klobouk dolů před Jafarem, on věděl, proč to točí tímto způsobem a následný konec je pecka, která přesně sedí na tamější poměry. Nicméně jsem zjistila, že já bych se jako taxikářka neuživila, protože už v polovině pracovní doby bych měla hlavu jako balon a ta brebentilka na konci byla roztomilá, ale pusu nezastavila, to já moc dobře znám :-) Jak málo stačí k prima filmu a ještě to má myšlenku.....když jsem si nedávno četla o režisérovi Jafarovitenhle článek, tak jsem tu jednu hvězdu musela přihodit (01.07.2016)

Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. (13.06.2016)

Mám vůči starýmu pánovi úctu, obzvláště kdykoli si vzpomenu, jak si u nás režiséři stěžují, že mají mizerné tvůrčí prostředí, nicméně ten film mě napadl ze strany, kterou jsem nečekal. Šel jsem do toho jako do formálně minimalistické sondy do prostých Íránců a od poloviny jsem dostal polopatickou vysvětlovačku o cenzuře a nesvobodě, která si vypomáhá ...... no hádejte..... malým dítětem, které se ptá na různé věci. To sice dokážu za určitých okolností akceptovat, ale ty okolnosti zahrnujou alespoň jednu vybuchující helikoptéru a tyhlety věci, ne osmdesátiminutovou jízdu tágem. (02.06.2016)

Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. (30.06.2021)

Tedy málokdy se stane, že mi něco tak moc připomene reálný socialismus a komunistický totalitní režim u nás před rokem 1989, tak jako nový film Jafara Panahiho. Formou exotické home video z teheránského Taxíku, obsahem opravdu výstižná obžaloba totalitního systému a nástin popisu mechanismů totalitní moci. To, co v taxíku říká dáma s růžemi či školní desatero, jak má vypadat íránský film, za to by měly v Íránu padat hlavy místní nomenklatury...zatím se za to alespoň na západě udělují festivalové ceny...jako výraz morální podpory lidem uvězněným za totalitní íránskou ,,železnou oponou"... Jízda taxíkem teheránskými ulicemi a lidé, kteří do něho postupně nasedají, výstižně glosují realitu, která za fasádou obyčejného pouličního shonu není na první pohled zřejmá a v mnoha detailech se podobá tomu, co se dalo běžně zažít za socialismu u nás - kulturní izolace a zákaz uvádění buržoázního prohnilého západního umění vede k tomu, že lidé si masově vypalují západní hudbu a filmy, stejně jako jsme si je my tenkrát kopírovali na kazetách a videokazetách a organizovali ,,sběratelské" burzy, na nichž si celá republika kupovala zakázané vinyly, režim plošně cenzuroval noviny i umění, trezory byly plné zakázanývh filmů a národ si špital o umělcích, kterým režim zase zakázal hrát, vystupovat, točit, celá republika byla profízlovaná a výslech státní bezpečností byla příslovečná noční můra, režim používal nehumánní trest smrti, kterým deklaroval, že on a jeho pohůnci jsou schopni všeho...těch paralel mezi naším socialistickým tehdy a íránským teokratistickým teď je opravdu mnoho... Panahi zaslouží obrovskou poklonu za svou statečnost i originální cestu, kterou svým taxikářským home videem obešel režimní zákazy...a asi by si zasloužil i pátou hvězdu za občanskou statečnost! (28.08.2018)