Drahý deníčku

Nemám podobné filmy moc rád, protože mám většinou pocit, že vlastně nemají tvůrci co sdělit. Ale v tomhle případě se mi pojetí líbilo. Celkově to bylo takové přímé a přitom odlehčené, Nanni na vás nic nehrne, ale jede si v tempu normálního života a přitom zvládá sdělit celkem drsné pravdy. Příjemné pokoukání. (14.03.2016)

Tři mimořádně osobní výpovědi režiséra Nanniho Morettiho, přecházející mezi vyznáním a zpovědí, jiskří - a žel i hasnou - svou autenticitou. Jakkoliv jsou Morettiho projížďky městem okouzlující - a to nejen pro půvab zachycených reálií, ale i pro vtipné a lehce sebeironické komentáře a výstupy, trochu připomínající sladkobolné reflexe a konfese Woodyho Allena - a vtipem oplývá i jeho „ostrovní“ epizoda, přišlo mi, že všemu podávanému chybí odstup a zvrhává se to v banalitu. Přes ni sice i některé silné scény skutečně vynikly (například návštěva památného místa zavraždění Pasoliniho v Ostii), přes ni - a ovšem také pro ni: z celku totiž vystupují i proto, že vše ostatní převažují a upozaďují je, což je škoda, protože táž naléhavost je i v celé oné klaunské ekvilibristice muže na mopedu toužícího tančit. Aby to ale film opravdu znázornil, měl bych především Morettiho zahrát někdo zcela jiný. Uznávám, že v poslední kapitole sice jeho civilnost (zvlášť v úvodních záběrech z chemoterapie „dokumentárně“ snímaných) přestává jeho autoportrét deformovat, ale to je spíše silnějším soustředěním na vyprávění, pro něž „ego“ bledne v „egeo“. Jinde (a to většinou) se však čtenáři otevírá opravdu jen deníček, nikoliv deník… (28.02.2021)

V prvej tretine sa pozrieme spoločne s Morettim na vtipnom skútri do miest Ríma, kam by ste ako turista nezašli, pretože ide o nejaké bezvýznamné obytné štvrte a tak podobne. V ďalšej sa vyberieme na okolité ostrovy, častokrát ešte bez napojenia na elektrický prúd a navštívime aj Stromboli a jeho sopku, čo určite ocenia tí, čo videli rovnomenný neorealistický film. V tej tretej Moretti neustále opakuje dokolečka ten istý vtip, ale keďže ide o zhruba polhodinku a nemohúcnosť lekárov sa prejavuje režisérovou zanietenosťou dodržiavať ich pokyny, tak sa vtip nestihne stať otravným. Celkovo taký príjemný výlet do Talianska, pri ktorom väčšina divákom iba pokrčí ramenami, pre milovníkov Talianska a znalcov ostatných Morettiho diel môže ísť o celkom zásadný kúsok. 70% (29.08.2019)

Hodně divný film, u kterého platí (ač podobné fráze nerad používám), že se nedá popsat, ale člověk ho musí vidět, a pak si udělat obrázek sám. Je tvořen zvláštní mozaikovitou formou, takže je zábavně nevyzpytatelný, nikdy není jasné, kam to Moretti střihne. Bravurně střídá momenty komické (nádherná 2. část), poetické (1.), ba dokonce i tragické (3.), ovšem bez zničujícího patosu a sentimentu, s neustálým ironickým nadhledem. Není to pro mě film na 100%, ale upřímností a bizarní atmosférou si mě získal. Moc mě bavilo se na něj dívat. (24.03.2012)

"Nikdy nepozeráš televíziu?" "Televíziu nepozerám 30 rokov."     Svojrázne dielo (všetky tie žánre radšej ani vymenúvať nebudem) pozostávajúce z troch kapitol, ktoré sa dostalo medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Dlho som nevedel, čo si mám o ňom myslieť. V prvej kapitole Nanni Moretti jazdí po meste na svojej Vespe, oslovuje neznámych ľudí a tak trochu zo seba robí debilka ("You just have to be calm, he's little bit off."). Alebo lepšie povedané, hrá sa na Woodyho Allena. Potom zase kriticky komentuje niektoré známe filmové diela, pričom sa tvári tak múdro, akoby jeho názor bol ten jediný správny. Pripadalo mi to ako taká narcistická snaha o art. Postupne ma ale film vtiahol svojou veľmi zaujímavou road-movie atmosférou podporenou výborne zvolenou hudbou. A veľmi dobrú druhú kapitolu ("O televíznom maniakovi" alebo "Hľadanie toho správneho ostrova pre tvorbu") a ešte lepšiu tretiu kapitolu ("Ako sa zbaviť svrbenia") som si už vyslovene užil.     "Z tohto príbehu som sa naučil jednu alebo skôr dve veci: po prvé, že lekári vedia rozprávať, ale nevedia počúvať..." (05.01.2023)