Werckmeisterovy harmonie

Poslední částí černé trilogie jsou Werckmeisterovy harmonie. Na rozdíl od Satanského tanga jsou svou délkou srovnatelné s běžnými celovečerními snímky, jinak však mají všechny atributy předchozích dvou filmů (specifická práce s časem, až meditační nálada, dlouhé a pomalé záběry…). Příběh podléhá přísně chronologické následnosti, oproštěné od složitější struktury Satanského tanga. Film je nám vyprávěn pouze z pohledu jediné postavy, Jánose Vasulky. **** Hlavní téma filmu by se dalo shrnout jako hledání pořádku a harmonie v upadajícím světě. Ta je však, dle mé interpretace, pro lidstvo nedosažitelná. Když János pohlédne do oka velryby, vidí čistotu, neposkvrněnost zvířete a určitý smír, zatímco venku se agresivita postávajícího davu neustále zvyšuje a podtrhává tak úpadek lidstva, humanismu. János je zděšen, ale jeho psychický stav kulminuje až při scéně ničení nemocnice a týrání pacientů. Zdivočelému davu se toto prozření naskytne také, při pohledu na nahého starce stojícího ve vaně v celé své přirozenosti, jak ho příroda stvořila, bohužel je již pozdě. Při posledním záběru jde Jánosův profesor hudby po zpustošeném náměstí a také pohlédne do oka velryby. Nevidí však již nic, oko je prázdné a zamlžené. Lidskost klesla na nejnižší možnou úroveň. **** Ve Werckmeisterových harmoniích je zcela nejzřejmější, že motivace ke zničení města vyšla z dlouho potlačované temné stránky lidské mysli. Poprvé totiž nejsou postavy zbídačené jako v Zatracení či Satanském tangu a jejich konání nemůže být zapříčiněno jakoukoli finanční potřebou. Dav na náměstí není tentokrát zobrazován jako sociální objekt ale jako hrozivý a vražedný živel. **** Tarr obohacuje i jazyk kamery, která zde pracuje výrazně se světlem a tmou, blízkostí a vzdáleností, ale hlavně se zde objevuje i vertikální pohyb kamery, při kterém je využito kamerového jeřábu. Výsledek takových záběrů pak lze přirovnat k jakémusi „božskému pohledu“, který nečinně sleduje lidstvo scházející z cesty. (25.10.2007)

Myslím, že tento Tarrov art bude pre tunajších divákov o niečo prístupnejší a pochopiteľnejší, ako pre divákov, ktorých predkovia nezažili rôzne obdobia totality rôzneho charakteru. Náš a maďarský národ máme spoločné, alebo v poslednom storočí veľmi podobné dejiny, takže Tarrova politická alegória nám bude bližšia. Narážky filmu na politiku sú vďaka bezčasiu a umiestneniu do anonymného mestečka voľnejšie interpretované, i keď najviac nám budú udalosti pripomínať práve dejiny 20. storočia a špeciálne komunizmu. Film vďaka týmto prvkom pôsobí dojmom dystopického sci-fi, respektíve využíva jeho postupy, až sa čudujem, že v kolonke žáner nie je spomenuté. Forma filmu je tu a inde rozobraná určite do najmenších detailov, to najpodstatnejšie ale je, že vytvára veľmi sugestívnu atmosféru tohoto znepokojivého filmu. Každý národ má svoje zatmenie slnka, treba iba dúfať, že ak ho znova začneme vidieť a cítiť, tak sa z našich chýb z tohoto obdobia ponaučíme. V našom prípade tento prípad bohužiaľ nenastal. VIDENÉ ZNOVA: Teraz neviem, či je moja najobľúbenejšia Tárrova scéna fucik v práci v Panelových vzťahoch, alebo nahý starček stojaci vo vani v Harmóniách. (10.10.2013)

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Krasznahorkai je poet a Tarr maliar. Spolu tvoria silné a nezabudnuteľné filmy. Turinský kôn je o apokalypse. Werckmeisterové harmónie sú potom prelúdiom apokalypsy. Malé mestečko, odrezané od civilizácie, ukotvené niekde v 50 rokoch a neschopné sa z nich vymaniť, predstavuje pomalú deštrukciu hodnôt a pekného. Obrovská veľryba je atrakciou a zároveň pozorovateľom. Princ je ten puppet master v pozadí. Dlhé zábery Medvigyho kamery - hlavne tá v nemocnici - dokazujú pulzujúcu životnosť tohto diela. Lars Rudolph vo svojej úlohe nezabudnuteľný. Prostredie využité až na kosť. A Vígová hudba znova pohladí a rozosmutní. Film nie je pozitívny, ale je veľmi krásny. Zbiera sa tu túžba vypovedať o niečom väčšom čo nedokáže presiahnuť naše myslenie, čo nás nedokáže uspokojiť a jedinou úlohou tej túžby je doviesť nás do záhuby. Alegória na zbytočnosť človeka a na dôležitosť čistoty. Po Turínskom koňovi ďalší silný zážitok. (12.06.2015)

Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. (19.12.2011)