Vážený občan

Argentinci jsou temperamentní a suprupřímní, Evropa pro to má nevím proč synonymum nebezpečný. A stejnou opravdovost vdechli Gastón s Marianem i tomuhle filmu, který mě rozložil jak jednotlivými částmi, tak výsledným vyzněním. Toho si cením na pět hvězd, protože častokrát je to spíš tak, že přijde buď supr pointa, ale dvě hodiny před ní je to nuda anebo je to dvě hoďky príma, ale k ničemu se nedojde. Vážený občan vás nenechá chvíli na pokoji, když budete chtít dát vaší mozkovně dost zabrat, a navíc si budete muset udělat čas, abyste postřehli ten přechod z grotesky na hořké drámo. Plus já si z toho beru ještě i ponaučení, abych až dostanu Nobelovu cenu, poslal k nám na vesnici leda pohled. (29.09.2017)

Kdyby se film netvářil až tak moc průměrně, tak by vlastně nebyl vůbec špatný. Průměrná filmařina tu totiž naráží na lidskou absurditu, ne nepodobnou té od Hrabala. Jen s tím rozdílem, že opravdová zábava přijde asi až po hodině filmu, u kterého se do té doby takřka unudíte k smrti, abyste zjistili, že s těmi místními Argentínci taky vlastně může být docela zábava. Každopádně uznávám, že postava akademika Daniela, který získal Nobelovu cenu a dnes trpí absolutní depresí z lidské prázdnosti, byla hodně dobře vymyšlená. On náraz fanouška a spisovatele občas může být pěkný průser... (23.12.2018)

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi. (21.04.2021)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)