Ornitolog

Ornitolog je jeden z nejbizarnějších filmů, které jsem v poslední době viděl. První polovina snímku mi přišla ještě divácky stravitelná, některé záběry by se daly dokonce vyjmout a vložit do nějakého přírodovědného dokumentu, nicméně přibližně v polovině stopáže přišel zlom a od tohoto momentu jsem postupně přestal pobírat význam jednotlivých peripetií a výjevů. Přiznám se, že jakožto ateista nejsem obeznámen s osudem svatých, tudíž mě linie Antonína z Padovy minula naprostým obloukem, což mohlo (ale zároveň nemuselo) mít vliv na mé subjektivní vnímání filmu. Ornitolog je na můj vkus možná až příliš náboženstvím protkaný film, který si užijou především tematicky zasvěcení diváci. Já osobně jsem bral snímek jako silně metaforickou (a pro mě místy až nepochopitelnou) pouť hlavního hrdiny skrze relativně nezkaženou přírodu, během níž potkává nejrůznější charaktery, které ho na jeho cestě za poznáním různorodým způsobem ovlivňují. Z uměleckého a symbolického hlediska jde bezpochyby o bohatý snímek, nicméně mě svým účinkem a výpovědní hodnotou minul. (24.03.2020)

Další, původní a zajímavý materiál, ke studiu, ale hlavně k uchopení a možnému pochopení křesťanského mýtu označovaného jako "Pokušení svatého Antonína". João Pedro Rodrigues jej řeší příběhem mladého a sympatického ornitologa, jehož původní cíl cesty je zastřen "vyšším" cílem (který si postupně také začíná uvědomovat): definitivním odmítnutím veškerých svodů a pokušení, a tím se vlastně stát Antonínem, tj. svobodným člověkem. Proto je jeho cesta konfrontována řadou vesměs snadno pochopitelných "pokušitelských" symbolů, které sice nijak nevynikají nad stávající ikonografické zobrazení od Hieronyma Bosche, přes Feliciena Ropse, po Salvadora Dalího, ale jsou uvedeny decentně a divácky zajímavě. Kromě toho je Rodriguesův film navýsost aktuální, protože problém "Pokušení", se jím stává vždy v období rozpadu stávajících hodnot, neboť odmítnutí nových neprověřených fetišů, brutálně se prosazujících ve všech životních sférách, je vždy spojeno s fyzickým a psychickým strádáním, ostrakismem a pochybnostmi o sobě samém. Pozn. 1: Svatý Atanáš, posmrtný životopisec Antonínův formuluje podstatu "pokušení" takto: „A jaké myšlenky v nás nacházejí, takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle. Pokud vidí, že jsme vyděšeni a máme strach, tím více jej upevňují přeludy a vidinami.“ Pozn. 2: A co má Portugalsko s Antonínem společného - od poloviny 16. století se Pokušení svatého Antonína od Hieronyma Bosche nachází ve sbírkách Musea Nacional de Arte Antiga v Lisabonu. (07.04.2018)

Nemám potíž pochopit, ba ani potícit, jak tu dílo osvobozuje autora, ale nejsem dostatečně voyeristicky založená, abych v tom nacházela zálibu. To není film, ale čistě osobní psychoterapie, která navíc nepomáhá autorovi učinit ze svého světa krok ven, směrem k ostatním a ke vzájemně vnímavé komunikaci. Možná už ho nebudou tolik trýznit některé obsese, ale nadále zůstává uzavřený ve svém autistickém vesmíru, kam nevnímaná necítím zájem nahlížet. Film sám není perverzní, chráněný aurou nevinnosti prostoduchých, ale záliba v jeho sledování by mohla být. *~~ (07.11.2016)

Podobenství vycházející z Bible a příběhů svatých je proložené působivými obrazy přírody. Cesta přes překážky je zdlouhavá, a tak by ani divák neměl spěchat. Řada symbolů a odkazů může být přehlédnuta, některé vyloženy jinak a jiné osloví diváka okamžitě. Výr, orel, holubice. Co pták, to symbol. A o černé čápy nakonec vůbec nejde. Putování, ohrožení, pochyby, setkání, láska, smrt, cesta, hledání. Ryby. Jelen. Amazonky. Vzpomínka na Ježíše. Nevěřící. Jsou věci, kterým netřeba věřit, stačí je přijmout. Pohanství splývající s křesťanstvím. Příroda. (23.11.2018)

Ok, nejspíš to je inspirované životem svatého Antonína Paduánského, sice o něm vím strašně málo a po tomhle filmu nejsem o moc moudřejší, ale dobrá, beru, přece jenom, jestli z Deníků Andreje Tarkovského dobře pamatuji, tak kdyby Tarkovskij neumřel, tak by jeho další film byl právě o svatém Antonínovi. Ale tohle se tváří strašně meditativně, pravda je však taková, že tu jde o to, že tu hlavní hrdina na dlouhé cestě poznává sám sebe a mění se v lepšího. To samo o sobě nezní vůbec špatně, jenže ona z toho je ve finále gay romance. Ok, to by se pořád ještě dalo překousnout, jenže mě, jakožto heterosexuála celkem iritovalo, že tu hlavní hrdina pobíhá celý film polonahý a úplně zbytečně. A hlavně ten film je tak, ale tak strašně utahaný a nudný, že to snad ani není možné. Přírodu to má sice hezkou, kamera je úchvatná, ale že by to celé byl fascinující zážitek, to fakt ne, já se u toho hodně nudil. Navíc u nějakých scén mám dojem, že se autor chtěl vybít ze svých obsesí. A já tak nějak nechápu, co by mě na tom mělo bavit. A že by to bylo nějak křesťanské, to ne (nepamatuju si, že by tu za celý film padlo slovo o Bohu), spíš tu jen je, vlastně úplně zbytečně, tohle sebepoznání jednoho gaye by si vystačilo i bez svatého Antonína a vypadalo by to úplně stejně. 2* (11.04.2019)