Reklama

Reklama

Líná zátoka

Trailer 1

Francouzský režisér Bruno Dumont před dvěma lety rozesmál karlovarské publikum svou minisérií Malej Quinquin. Nyní po uvedení v soutěži na festivalu v Cannes vstupuje do kin se svou zdivočelou komedií a retro detektivkou v jednom. Líná zátoka představí slavné herce (Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi ad.) ve velmi neotřelých hereckých polohách. Zábavná francouzská komedie odehrávající se v nádherně nasnímaných exteriérech severní Francie ukazuje, že i Francouzi si umí dělat legraci sami ze sebe. (Aerofilms)

(více)

Videa (3)

Trailer 1

Recenze (51)

lupuscanis 

všechny recenze uživatele

„Jestliže v 'Malým Quinquinovi' si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech." JFL ---- Cože Dumont dělá s žánrem v Quinguinovi? Dekonstruje ho (...) demencí? A jak asi dekonstruoval (...) „ušlechtilé kostýmní midculty" v Ma Loute? Opět (mám-li ještě malou chvíli mluvit tímhle, jak brzy uvidíme, pomýleným, slovníkem...) demencí, která v Ma Loute hraje neméně dominantní roli, možná dominantnější, než v Quinquinovi? Nejde-li o nešťastný přeřek nebo neobratnost, pokud je to opravdu myšleno s naznačeným záměrem, pak jde o hluboký, a hodně neopatrný zářez do toho, co Dumont v současné kinematografii představuje. ___ Podle hodnocení, JFL z Dumontovy tvorby kromě Ma Loute (snad) viděl Quinquina. A Camille Claudelovou, kterou - podle stručné poznámky, kterou u filmu zanechal - nepochopil. (Každý film nemusí sednout každému.) Ale už u něj si mohl všimnout minimálně jedné věci: Dumontova nápadně specifického vztahu k tomu, co nazvu „divností". ___ Dumontova práce, naštěstí, nespočívá v tom, že by jakýkoli žánr dekonstruoval „demencí". Pokud totiž cokoli vůbec „dekonstruuje", pak je to „demence" samotná. A outsiderství, lidskou „divnost" jako takovou. Ale vykašleme se na to divný slovo - dekonstrukce. Většina - nejen filmových krtiků - jím beztak myslí „boření nebo rozebírání", a kontextu, v kterém se uplatnilo jako pojem, si nevšímají. Dumont „demenci", outsiderství, „divnost" lidství především radikálně znejišťuje, netroufám si teď popsat jakými všemi postupy, ale minimálně tím, že je staví přímo před oči diváka. A to takovým způsobem, aby neměl možnost uniknout pohledem; aby byl nucen „divnost lidství" přijmout za svou, potažmo, konfrontovat se se svou vlastní. V každém případě však nepoužívá „demenci" instrumentálně, jako neproblematický nástroj, kterým by s libovolnými žánry prováděl cokoli; dopad na filmové žánry pocházející z toho, co Dumont s filmy dělá, je druhotný. ___ Aby se člověk vyhnul podobnému „přehlédnutí", stačilo málo, podívat se na Dumontův film Lidství z r. 1999, a možná na kterýkoli jiný, veškerá následující Dumontova práce uvedené základní téma neopouští, spíš dále rozvíjí. A Quinquin ani Ma Loute v tomhle ohledu nejsou výjimkou. Touhle optikou se na určitě dá dívat. Což samozřejmě není nic, co by divák musel. Ovšem, jde-li o poučeného diváka, který viděl leccos, píše o tom do filmových časopisů a při tom se mu suverénně podaří popřít to, na čem Dumontovy filmy stojí? „Divností", se Dumontovy filmy pochopitelně nevyčerpávají, je to jejich podloží, půda, ze které s každým dalším snímkem vyrůstá něco, co divák těžko může předvídat. _____ Dumont sám prozrazuje, že inspirací pro tenhle film mu byly „severské" malby vlámských malířů a francouzské němé, ničím nespoutané, grotesky, které si trochu anarchisticky a trochu surreálně utahovaly z buržoazních postaviček. O malém Quinquinovi zase poznamenal, něco, co limituje i prve zíměný postřeh JFL o „dekonstrukci" police procedurals v něm, totiž, že zločin, nebo spíše pátrání po něm, jakožto svého druhu hledání, má pro něho v sobě auru hledajícího člověka... Autor filmu není majitelem pravdy o svém díle, jím vyslovené nemá žádnou univerzální platnost, a navíc si můžeme být jisti, že nám určitě neříká všechno; tak jako každý zajímavý filmový tvůrce, má svými filmy „na mysli" něco, co se do slov nevejde.... ____ „Nikdo nemá představu o tom, co opravdu působí, jak to působí a proč to působí, což je to, co je na umění zajímavé. Každý se snaží, krom jiného, přijít na to, co vlastně sdělit.” (William Forsythe, profesí nikoli filmař, ale choreograf). ____ PS: Disclaimer: Neviděl jsem, a patrně ani nikdy neuvidím, Panství Downtown. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Úpadek civilizace začíná v bodě, kdy "we know what to do but we do not do". Vývoj kupředu je možný po jediné cestě, krok za krokem po hranici tenké jako ostří nože, z níž se dá kdykoli sesmeknout, a možnosti úpadku pak číhají všude kolem ní, jsou nepřeberné a fantazií neobsáhnutelné. *** Rozmanité obrazy a pitoreskní výjevy z jednoho z možných scénářů společenských zkáz diváka s gustem nechává vychutnat Líná zátoka. Předkládá štědře vykreslený, vnitřně zákonitý svět, k němuž si přes veškeré snahy na obou stranách nelze vytvořit vřelý vzah, ani stín náklonnosti. Film je ale možné beze zbytku si zamilovat. *** Víceméně všechno podstatné, co by divák ještě mohl chtít vědět předtím, než si film pustí, zmínil ve svém komentáři JFL. ()

Reklama

JFL 

všechny recenze uživatele

Jestliže v "Malým Quinquinovi" si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech. K tomu se váže i většinou diváků nepřijatý a nepochopený odklon od realismu s autorem asociovaného. Zatímco policejní seriály si na realismus hrají a právě jeho zabsolutnění zakládalo podvratnost předchozího projektu, v "Líné zátoce" žádný realismus nikde není, jelikož s ním vůbec nepracuje výchozí žánr. Zdejší podvratnost proto vychází z karikatury, která zdůrazňuje určité rysy terče, do něhož se Dumont strefuje. Ačkoli "Líná zátoka" vychází z francouzské linie kostýmovek, dokonalý referenční bod má v britském televizním hitu "Panství Downton". Jímavé melodrámíčko o empatické smetánce a služebnictvu nadevšechno milujícím své lordstvo se rochní ve své okázalé ušlechtilosti, zatímco nechá diváky snít sny o lásce přenášející sociální propasti či zakoušet emocionálně vyděračské drama, když do idylky zasáhnou kriminální motivy. Dumont dokonale následuje tyto linie, ale zmíněnou karikaturou je drze a vulgárně (příznačně strojenosti vzoru) dehonestuje. Smetánka je tedy tvořená degeneráty, retardy, psychotiky a inbready, zatímco poddaní mají vyšší vrstvy pouze jako svou obživu, a to doslova. S tou láskou to také není tak žhavé, protože i ta nejsympatičtější postava z řad honorace pořád v jádru je deformovaná. Dumont dokonce zpřítomňuje až zázračné dějové zvraty či dojímání se exteriéry, které k "Downtonu" bytostně patří. Výtečným tahem jeho downowské variace je také obsazení smetánky pitvořícími se hereckými velikány v čele s náramně hystericky slepičí Juliette Binoche (komu její výkon připadá neadekvátní, ten nikdy neviděl nesnesitelně vlezlé mimické kreace Elizabeth McGovern v "Downtonu") a proti nim postavit typicky dumontovské asociální naturščiky s jejich bizarními tiky a unikátními ksichty. Příznivci Dumonta coby mistrovského festivalového velikána budou z "Líné zátoky" silně rozčarovaní, protože namísto těžké dumky dostanou obrazoborecky sofistikovanou frašku, která spíše než k canneským vavřínům inklinuje ke skvostně dementnímu fekál-humoru tvůrčího dua Christian Clavier a Jean-Marie Poiré. Že by Dumont s postupujícím věkem následoval kariérní trajektorii Takešiho Kitana, který také jednoho dne uznal, že už toho blbnutí na červeném koberci bylo dost, a začal cíleně atakovat své publikum absurdními hříčkami nejhrubšího zrna? Pokud ano, jen tak dál a houšť! ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem. ()

Vitex 

všechny recenze uživatele

Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko. ()

Galerie (23)

Zajímavosti (1)

  • Celosvětová premiéra proběhla 13. května 2016 na filmovém festivalu v Cannes. (Stoka)

Reklama

Reklama