Debut tuniského režiséra Mohameda Ben Attiy je příběhem introvertního mladíka Hediho, který se má brzy oženit s půvabnou nevěstou, jež mu byla na základě rodinné domluvy přidělena. Muž trpící pod diktátem citově manipulativní matky však díky setkání se svobodomyslnou tanečnicí Rym postupně nalézá odvahu postavit se konvencím.(Film Europe)
Hedi je introvertní mladík, který jde v životě cestou, jež mu byla vytyčena. Tunisko se mění, ale Hedi nemá od budoucnosti příliš velká očekávání a nechává ostatní, aby za něj rozhodovali. V ten samý týden, kdy mu jeho matka připravuje svatbu, ho šéf vyšle do přímořského města Mahdia, kde má získat nové klienty. Hedi se ocitá na křižovatce a začne se vyhýbat pracovním povinnostem. Záhy potká svobodomyslnou světoběžnici Rym, která pracuje jako vedoucí volnočasových aktivit v místním resortu. Hedi se brzy nakazí Ryminou touhou po životě a mezi oběma se zrodí vášnivý milostný vztah. A protože doma v Kairouanu jsou svatební přípravy v plném proudu, Hedi je konečně nucen udělat vlastní rozhodnutí.(Cinemax)
Debut tuniského režiséra a scenáristu Mohameda Ben Attiy je príbehom introvertného mladíka Hediho, ktorý sa má čoskoro oženiť s pôvabnou nevestou, ktorá mu bola pridelená na základe rodinného dohovoru. Muž trpiaci pod diktátom citovo manipulatívnej, hyperprotektívnej matky však vďake stretnutiu setkání so slobodomyseľnou tanečnicou Rym postupne nachádza odvahu postaviť sa rodinným očakávaniam a konvenciám.(Film Europe)
U Hediho od začátku víte, co čekat. Zdánlivě osobní příběh mladého a konzervativně vychovaného muže, který se chce vymanit z vymezených kolejí, je jasně čitelnou alegorií na události Arabského jara. Skvělé je ovšem to, že na obou těchto rovinách (tedy příběhové i symbolické) film funguje a přenáší tak důležité poselství o stavu severoafrické společnosti. Koho to ovšem nezajímá, užije si i tak zajímavé melodrama. A rozpory mezi Hedim a jeho matkou fungují na tolika rovinách, až jsem fascinovaně sledoval, jak jednoduše a přirozeně lze zprostředkovat tolik emocí. Velká síla.(11.10.2016)
Pokiaľ je doma Hedimu úzko, doporučujem mu emigrovať do Európy ako ideologickému emigrantovi. Kľudne by som mu a jeho priateľke prenajal izbu u mňa doma. Ak sa pozeráme na jeho milostný príbeh čisto ako na milostný príbeh, môžeme byť z predvídateľnosti deja sklamaní. Ak ho ale vnímame v širších súvislostiach, ako tu už niekto spomínal, film dostáva širší rozmer. Celý čas za tri, ale to záverečné objatie bolo neuveriteľne silné a veľavravné.(29.10.2016)
Už dlouho se mi nestalo, abych měl po skončení filmu tak příjemně hřejivý pocit. Vlastně skoro že všechno, scénáře, zkracování, dialogů, herců. Velmi nenápadné překvapení z Tunisu, které boří tradiční konvence a patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím letos viděl. Wau. Když máš sílu změnit svůj osud, neváhej...(28.7.2017)
Ku tuniskej kinematografii sa človek len tak často nedostane, takže to bol taký malý arabský závan. Po dejovej stránke to nebolo vôbec zlé a dilematická zápletka tomu ešte viac prospela. Ale ten štýl akým to bolo podané, mi prišiel taký mdlý, ťažkopádny, nevýrazný. Ako keby tomu chýbali nejaké poriadne emócie a to, či prežíval Hedi, bolo to najbežnejšie v živote človeka. Kontrast medzi tradicionalizmom a liberalizmom tu bol citeľný v podstate počas celého filmu, ale jednoducho tomu chýbala aj viac precítená emočná rovina. Nehovorím, že to malo byť za každú cenu nejaké sentimentálne, ale toto bolo predsa len také... nemastné-neslané. Dalo sa s tým zahrať určite viac, potenciál to malo.(31.3.2020)
Nevídáno. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký film takhle vyškolil, ale pokud jde o roli diváka, dostala jsem dnes večer lekci jako hrom. Profackovaná, až mi zčervenaly tváře, a zpokornělá (klidně to čtěte jako zkoprnělá). *** V tomhle filmu jsou klíčové dva aspekty a jeho originální krásu určuje především jejich pozoruhodná vzájemnost: 1) to, že vám film dokáže předložit a přiblížit niterný vývoj postavy tak věrně a jemnohmotně, že kruciální, byť i zdánlivě nenápadné okamžiky, v nichž se rodí Hediho prociťování, prozírání, uvědomění a rozhodnutí, z duše spoluprožíváte s ním, znovu cítíte, jaké to přesně bylo, to či ono udělat, uvidět, zažít nebo pochopit poprvé v životě -- a 2) brutální střih, který určuje důrazně digitální způsob vyprávění toho jemného příběhu, tempo a časování narace, a sekundárně k tomu ještě spouští vaši diváckou a celkově i životní sebereflexi (přitom tak nenápadně, jako když se spouští rýma, protivná, a očistná). *** Režisér prý vystudoval obchod - a jeho střih je prostě absolutně úsporný. Nechá vás dívat se na vyprávěnou scénu vždycky jen tak dlouho, než v klidu pochopíte, co je potřeba - a jakmile už víte, na co se díváte - střih. Ze začátku to působí spíš jako nemotornost, jak ve vás tahle taktika vyvolává pocit nedostatku. Říkáte si, tady to ale mělo ještě chvilku pokračovat, ta scéna přece není dohraná. Cítíte to jako vizuální ošizení. Jen se zorientujete a chcete se začít dívat, jak to bude vypadat - střih. Ale pak takhle uplyne třetina filmu a vám by mělo svitnout. Protože ten pocit diváckého neukojení se pravidelně opakuje, protože film vám ho vyvolává záměrně. Vždycky vám jednu nemilosrdně střihne ve chvíli, kdy už jste pochopili, co se vám ukazuje, a spokojeně se uvelebíte, abyste si to lenivě dokoukali, než se po vás zase bude něco chtít... Jenže film je tu plně podřízený naraci, je médiem vyprávění, nemá v úmyslu nechat vás zbůhdarma lenošit a dokoukávat, co už jste pochopili. *** Příklad: jsme s nimi dvěma v kavárně, objednají si vodní dýmku - ale než vypustí první obláček kouře, střih, a je po kavárně. Po odpoledni. Jsme jinde, o kus dál. *** Film je v tomhle drsně nastaveným zrcadlem naší ochotě vypínat a zbůhdarma civět, s naprázdno běžícím motorem, i pokud jde o pohánění vlastního života - chtěli jste s nimi ještě pobýt v kavárně? Vidět, jak pokuřuje ona, jak pokuřuje on - chtěli jste si to otrocky dokoukat, než zase o kousek posuneme děj, jak jsme zvyklí? Kolik takhle ztrácíte času, potenciálu, energie, když to není vůbec potřeba, když si umíme představit, když chápeme, že nějak to či ono zkrátka vypadalo, proběhlo? Musíme dělat předěly, chceme-li se dostat za další horizont. Chtěli-li jste se jen zašít u obrazů, než se posuneme dál. Jste málo zvědaví. Málo aktivní, málo spolupracující, málo se podílející. Prožívání samo je plynulé, ale to je past - abychom se v něm zorientovali, uchopili je, sebe, abychom vůbec byli, nestačí prožívat, musíme si své prožívání vyprávět. Buďto zdlouhavě, nebo úsporně. Ovšem přitažlivost a magie každého života, každé narace, tkví v umění zacházet s mezerami, tempem, časováním - v editaci, která nic podstatného nepomine a je třeba i štědrá, kde to stojí za to, ale která vypustí veškeré zbytečné prodlevy. *** A tak tady: Jakmile se pomyslně uvelebíte na mentálním gauči, film vám vždycky vypne scénu a změní kulisy. Posune vás dál. A pokud pocítíte nevoli, že vám něco neukázal, na co jste se připravovali, měli byste se pokaždé chytit za nos. V tomhle je to film školitel, dokope vás pochopit, jak moc si vaše málo trénovaná mysl přeje odpočívat, místo aby sama akcelerovala děj, podílela se na dobrodružství. Usvědčuje vás z tendence k zahálce. *** Důkazem budiž, že po 88 minutách divácké spolupráce a stokrát pokorně překonané nespravedlivé nevole nad tím, že vás nenechají nic pořádně dokoukat, nemůžete popřít, že jste se zúčastnili důvěrného, osobního příběhu, jemuž vám bylo dovoleno skrz naskrz porozumět, který jste mohli přesně procítit a který vás nejspíš nechal znovu prožít, jaké to je, když člověk na vlastní kůži zažívá a začíná chápat, že je střihačem vlastního života - a že čím úspornějším editorem se stanete, tím víc toho do něj dostanete. *** O tom, v čem je silný příběh sám, vám tu vyprávět nebudu, ale i za něj bych dala ruku do ohně. Autor ví, co chce předvést, co chce připomenout a vyvolat, a daří se mu to. *** Jedinou potíž jsem měla s kamerou a se zvukem - bylo rychle jasné, že režisér se i tady rozhodl pro konkrétní postupy a že mu zafungovaly, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby byl zkušenější, znalejší, sběhlejší, protřelejší, mohl se stejně dobře rozhodnout pro jiné a fungovalo by to možná líp. Jenom popravdě nevím, proč to chtít po debutantovi. Jistá panická neobratnost, která filmem takto prosvítá, mu dodává pel čistoty, a byť sice zpočátku posiluje nedůvěru a nejistotu, jestli sledování bude stát za to, nakonec je spíš dojemná a v člověku to budí touhu sledovat, kam se Attia jako režisér bude vyvíjet. *~~(8.10.2016)
V kinech
od:
V kinech
od:
Rimsy
U Hediho od začátku víte, co čekat. Zdánlivě osobní příběh mladého a konzervativně vychovaného muže, který se chce vymanit z vymezených kolejí, je jasně čitelnou alegorií na události Arabského jara. Skvělé je ovšem to, že na obou těchto rovinách (tedy příběhové i symbolické) film funguje a přenáší tak důležité poselství o stavu severoafrické společnosti. Koho to ovšem nezajímá, užije si i tak zajímavé melodrama. A rozpory mezi Hedim a jeho matkou fungují na tolika rovinách, až jsem fascinovaně sledoval, jak jednoduše a přirozeně lze zprostředkovat tolik emocí. Velká síla.(11.10.2016)
Anderton
Pokiaľ je doma Hedimu úzko, doporučujem mu emigrovať do Európy ako ideologickému emigrantovi. Kľudne by som mu a jeho priateľke prenajal izbu u mňa doma. Ak sa pozeráme na jeho milostný príbeh čisto ako na milostný príbeh, môžeme byť z predvídateľnosti deja sklamaní. Ak ho ale vnímame v širších súvislostiach, ako tu už niekto spomínal, film dostáva širší rozmer. Celý čas za tri, ale to záverečné objatie bolo neuveriteľne silné a veľavravné.(29.10.2016)
DwayneJohnson
Už dlouho se mi nestalo, abych měl po skončení filmu tak příjemně hřejivý pocit. Vlastně skoro že všechno, scénáře, zkracování, dialogů, herců. Velmi nenápadné překvapení z Tunisu, které boří tradiční konvence a patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím letos viděl. Wau. Když máš sílu změnit svůj osud, neváhej...(28.7.2017)
Aljak
Ku tuniskej kinematografii sa človek len tak často nedostane, takže to bol taký malý arabský závan. Po dejovej stránke to nebolo vôbec zlé a dilematická zápletka tomu ešte viac prospela. Ale ten štýl akým to bolo podané, mi prišiel taký mdlý, ťažkopádny, nevýrazný. Ako keby tomu chýbali nejaké poriadne emócie a to, či prežíval Hedi, bolo to najbežnejšie v živote človeka. Kontrast medzi tradicionalizmom a liberalizmom tu bol citeľný v podstate počas celého filmu, ale jednoducho tomu chýbala aj viac precítená emočná rovina. Nehovorím, že to malo byť za každú cenu nejaké sentimentálne, ale toto bolo predsa len také... nemastné-neslané. Dalo sa s tým zahrať určite viac, potenciál to malo.(31.3.2020)
JitkaCardova
Nevídáno. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký film takhle vyškolil, ale pokud jde o roli diváka, dostala jsem dnes večer lekci jako hrom. Profackovaná, až mi zčervenaly tváře, a zpokornělá (klidně to čtěte jako zkoprnělá). *** V tomhle filmu jsou klíčové dva aspekty a jeho originální krásu určuje především jejich pozoruhodná vzájemnost: 1) to, že vám film dokáže předložit a přiblížit niterný vývoj postavy tak věrně a jemnohmotně, že kruciální, byť i zdánlivě nenápadné okamžiky, v nichž se rodí Hediho prociťování, prozírání, uvědomění a rozhodnutí, z duše spoluprožíváte s ním, znovu cítíte, jaké to přesně bylo, to či ono udělat, uvidět, zažít nebo pochopit poprvé v životě -- a 2) brutální střih, který určuje důrazně digitální způsob vyprávění toho jemného příběhu, tempo a časování narace, a sekundárně k tomu ještě spouští vaši diváckou a celkově i životní sebereflexi (přitom tak nenápadně, jako když se spouští rýma, protivná, a očistná). *** Režisér prý vystudoval obchod - a jeho střih je prostě absolutně úsporný. Nechá vás dívat se na vyprávěnou scénu vždycky jen tak dlouho, než v klidu pochopíte, co je potřeba - a jakmile už víte, na co se díváte - střih. Ze začátku to působí spíš jako nemotornost, jak ve vás tahle taktika vyvolává pocit nedostatku. Říkáte si, tady to ale mělo ještě chvilku pokračovat, ta scéna přece není dohraná. Cítíte to jako vizuální ošizení. Jen se zorientujete a chcete se začít dívat, jak to bude vypadat - střih. Ale pak takhle uplyne třetina filmu a vám by mělo svitnout. Protože ten pocit diváckého neukojení se pravidelně opakuje, protože film vám ho vyvolává záměrně. Vždycky vám jednu nemilosrdně střihne ve chvíli, kdy už jste pochopili, co se vám ukazuje, a spokojeně se uvelebíte, abyste si to lenivě dokoukali, než se po vás zase bude něco chtít... Jenže film je tu plně podřízený naraci, je médiem vyprávění, nemá v úmyslu nechat vás zbůhdarma lenošit a dokoukávat, co už jste pochopili. *** Příklad: jsme s nimi dvěma v kavárně, objednají si vodní dýmku - ale než vypustí první obláček kouře, střih, a je po kavárně. Po odpoledni. Jsme jinde, o kus dál. *** Film je v tomhle drsně nastaveným zrcadlem naší ochotě vypínat a zbůhdarma civět, s naprázdno běžícím motorem, i pokud jde o pohánění vlastního života - chtěli jste s nimi ještě pobýt v kavárně? Vidět, jak pokuřuje ona, jak pokuřuje on - chtěli jste si to otrocky dokoukat, než zase o kousek posuneme děj, jak jsme zvyklí? Kolik takhle ztrácíte času, potenciálu, energie, když to není vůbec potřeba, když si umíme představit, když chápeme, že nějak to či ono zkrátka vypadalo, proběhlo? Musíme dělat předěly, chceme-li se dostat za další horizont. Chtěli-li jste se jen zašít u obrazů, než se posuneme dál. Jste málo zvědaví. Málo aktivní, málo spolupracující, málo se podílející. Prožívání samo je plynulé, ale to je past - abychom se v něm zorientovali, uchopili je, sebe, abychom vůbec byli, nestačí prožívat, musíme si své prožívání vyprávět. Buďto zdlouhavě, nebo úsporně. Ovšem přitažlivost a magie každého života, každé narace, tkví v umění zacházet s mezerami, tempem, časováním - v editaci, která nic podstatného nepomine a je třeba i štědrá, kde to stojí za to, ale která vypustí veškeré zbytečné prodlevy. *** A tak tady: Jakmile se pomyslně uvelebíte na mentálním gauči, film vám vždycky vypne scénu a změní kulisy. Posune vás dál. A pokud pocítíte nevoli, že vám něco neukázal, na co jste se připravovali, měli byste se pokaždé chytit za nos. V tomhle je to film školitel, dokope vás pochopit, jak moc si vaše málo trénovaná mysl přeje odpočívat, místo aby sama akcelerovala děj, podílela se na dobrodružství. Usvědčuje vás z tendence k zahálce. *** Důkazem budiž, že po 88 minutách divácké spolupráce a stokrát pokorně překonané nespravedlivé nevole nad tím, že vás nenechají nic pořádně dokoukat, nemůžete popřít, že jste se zúčastnili důvěrného, osobního příběhu, jemuž vám bylo dovoleno skrz naskrz porozumět, který jste mohli přesně procítit a který vás nejspíš nechal znovu prožít, jaké to je, když člověk na vlastní kůži zažívá a začíná chápat, že je střihačem vlastního života - a že čím úspornějším editorem se stanete, tím víc toho do něj dostanete. *** O tom, v čem je silný příběh sám, vám tu vyprávět nebudu, ale i za něj bych dala ruku do ohně. Autor ví, co chce předvést, co chce připomenout a vyvolat, a daří se mu to. *** Jedinou potíž jsem měla s kamerou a se zvukem - bylo rychle jasné, že režisér se i tady rozhodl pro konkrétní postupy a že mu zafungovaly, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby byl zkušenější, znalejší, sběhlejší, protřelejší, mohl se stejně dobře rozhodnout pro jiné a fungovalo by to možná líp. Jenom popravdě nevím, proč to chtít po debutantovi. Jistá panická neobratnost, která filmem takto prosvítá, mu dodává pel čistoty, a byť sice zpočátku posiluje nedůvěru a nejistotu, jestli sledování bude stát za to, nakonec je spíš dojemná a v člověku to budí touhu sledovat, kam se Attia jako režisér bude vyvíjet. *~~(8.10.2016)