Hedi

U Hediho od začátku víte, co čekat. Zdánlivě osobní příběh mladého a konzervativně vychovaného muže, který se chce vymanit z vymezených kolejí, je jasně čitelnou alegorií na události Arabského jara. Skvělé je ovšem to, že na obou těchto rovinách (tedy příběhové i symbolické) film funguje a přenáší tak důležité poselství o stavu severoafrické společnosti. Koho to ovšem nezajímá, užije si i tak zajímavé melodrama. A rozpory mezi Hedim a jeho matkou fungují na tolika rovinách, až jsem fascinovaně sledoval, jak jednoduše a přirozeně lze zprostředkovat tolik emocí. Velká síla. (11.10.2016)

Současné Tunisko skrze příběh mladého muže, který si nedovede vybrat mezi plánem (tradicí) a žádným plánem (liberálním vztahem). Co může znít jako modelová milostná suchařípa se pod rukama debutanta Mohameda Bena Attii mění v živou, bystrou a strhující pouť zemí, která visí v bezčasí mezi tradicemi a modernitou. Mezi revolucí a vystřízlivěním. Katastrofou a...? Silný film, svojsky inspirovaný dardennovskou kinetikou, z níž si režisér bere část, ale nepůsobí jako epigon, ale jako vynalézavý pozorovatel intimních vztahů a jejich sociálního kontextu. Potěšení na mnoha úrovních. Tuniská verze Rozchodu Nádera a Simin. [Berlinale 2016] (13.02.2016)

Nevídáno. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký film takhle vyškolil, ale pokud jde o roli diváka, dostala jsem dnes večer lekci jako hrom. Profackovaná, až mi zčervenaly tváře, a zpokornělá (klidně to čtěte jako zkoprnělá). *** V tomhle filmu jsou klíčové dva aspekty a jeho originální krásu určuje především jejich pozoruhodná vzájemnost: 1) to, že vám film dokáže předložit a přiblížit niterný vývoj postavy tak věrně a jemnohmotně, že kruciální, byť i zdánlivě nenápadné okamžiky, v nichž se rodí Hediho prociťování, prozírání, uvědomění a rozhodnutí, z duše spoluprožíváte s ním, znovu cítíte, jaké to přesně bylo, to či ono udělat, uvidět, zažít nebo pochopit poprvé v životě -- a 2) brutální střih, který určuje důrazně digitální způsob vyprávění toho jemného příběhu, tempo a časování narace, a sekundárně k tomu ještě spouští vaši diváckou a celkově i životní sebereflexi (přitom tak nenápadně, jako když se spouští rýma, protivná, a očistná). *** Režisér prý vystudoval obchod - a jeho střih je prostě absolutně úsporný. Nechá vás dívat se na vyprávěnou scénu vždycky jen tak dlouho, než v klidu pochopíte, co je potřeba - a jakmile už víte, na co se díváte - střih. Ze začátku to působí spíš jako nemotornost, jak ve vás tahle taktika vyvolává pocit nedostatku. Říkáte si, tady to ale mělo ještě chvilku pokračovat, ta scéna přece není dohraná. Cítíte to jako vizuální ošizení. Jen se zorientujete a chcete se začít dívat, jak to bude vypadat - střih. Ale pak takhle uplyne třetina filmu a vám by mělo svitnout. Protože ten pocit diváckého neukojení se pravidelně opakuje, protože film vám ho vyvolává záměrně. Vždycky vám jednu nemilosrdně střihne ve chvíli, kdy už jste pochopili, co se vám ukazuje, a spokojeně se uvelebíte, abyste si to lenivě dokoukali, než se po vás zase bude něco chtít... Jenže film je tu plně podřízený naraci, je médiem vyprávění, nemá v úmyslu nechat vás zbůhdarma lenošit a dokoukávat, co už jste pochopili. *** Příklad: jsme s nimi dvěma v kavárně, objednají si vodní dýmku - ale než vypustí první obláček kouře, střih, a je po kavárně. Po odpoledni. Jsme jinde, o kus dál. *** Film je v tomhle drsně nastaveným zrcadlem naší ochotě vypínat a zbůhdarma civět, s naprázdno běžícím motorem, i pokud jde o pohánění vlastního života - chtěli jste s nimi ještě pobýt v kavárně? Vidět, jak pokuřuje ona, jak pokuřuje on - chtěli jste si to otrocky dokoukat, než zase o kousek posuneme děj, jak jsme zvyklí? Kolik takhle ztrácíte času, potenciálu, energie, když to není vůbec potřeba, když si umíme představit, když chápeme, že nějak to či ono zkrátka vypadalo, proběhlo? Musíme dělat předěly, chceme-li se dostat za další horizont. Chtěli-li jste se jen zašít u obrazů, než se posuneme dál. Jste málo zvědaví. Málo aktivní, málo spolupracující, málo se podílející. Prožívání samo je plynulé, ale to je past - abychom se v něm zorientovali, uchopili je, sebe, abychom vůbec byli, nestačí prožívat, musíme si své prožívání vyprávět. Buďto zdlouhavě, nebo úsporně. Ovšem přitažlivost a magie každého života, každé narace, tkví v umění zacházet s mezerami, tempem, časováním - v editaci, která nic podstatného nepomine a je třeba i štědrá, kde to stojí za to, ale která vypustí veškeré zbytečné prodlevy. *** A tak tady: Jakmile se pomyslně uvelebíte na mentálním gauči, film vám vždycky vypne scénu a změní kulisy. Posune vás dál. A pokud pocítíte nevoli, že vám něco neukázal, na co jste se připravovali, měli byste se pokaždé chytit za nos. V tomhle je to film školitel, dokope vás pochopit, jak moc si vaše málo trénovaná mysl přeje odpočívat, místo aby sama akcelerovala děj, podílela se na dobrodružství. Usvědčuje vás z tendence k zahálce. *** Důkazem budiž, že po 88 minutách divácké spolupráce a stokrát pokorně překonané nespravedlivé nevole nad tím, že vás nenechají nic pořádně dokoukat, nemůžete popřít, že jste se zúčastnili důvěrného, osobního příběhu, jemuž vám bylo dovoleno skrz naskrz porozumět, který jste mohli přesně procítit a který vás nejspíš nechal znovu prožít, jaké to je, když člověk na vlastní kůži zažívá a začíná chápat, že je střihačem vlastního života - a že čím úspornějším editorem se stanete, tím víc toho do něj dostanete. *** O tom, v čem je silný příběh sám, vám tu vyprávět nebudu, ale i za něj bych dala ruku do ohně. Autor ví, co chce předvést, co chce připomenout a vyvolat, a daří se mu to. *** Jedinou potíž jsem měla s kamerou a se zvukem - bylo rychle jasné, že režisér se i tady rozhodl pro konkrétní postupy a že mu zafungovaly, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby byl zkušenější, znalejší, sběhlejší, protřelejší, mohl se stejně dobře rozhodnout pro jiné a fungovalo by to možná líp. Jenom popravdě nevím, proč to chtít po debutantovi. Jistá panická neobratnost, která filmem takto prosvítá, mu dodává pel čistoty, a byť sice zpočátku posiluje nedůvěru a nejistotu, jestli sledování bude stát za to, nakonec je spíš dojemná a v člověku to budí touhu sledovat, kam se Attia jako režisér bude vyvíjet. *~~ (07.10.2016)

Už dlouho se mi nestalo, abych měl po skončení filmu tak příjemně hřejivý pocit. Vlastně skoro že všechno, scénáře, zkracování, dialogů, herců. Velmi nenápadné překvapení z Tunisu, které boří tradiční konvence a patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím letos viděl. Wau. Když máš sílu změnit svůj osud, neváhej... (28.07.2017)

Po nedávném diváckém hitu Mustang je zde další film, který tematizuje problematiku předem domluvených sňatků - u nás už něco zcela nemyslitelného, na blízkém východě stále běžná realita. Tentokrát ovšem z mužského pohledu - za sebe bych k tomu měl mimochodem poznámku, že mi ta domluvená manželka přišla mnohem hezčí než ta tanečnice, ale každému co jeho jest. Pokud mohu soudit, ten film je velmi dobrá věc, která určitě stojí za to, aby ji člověk vydržel dokoukat do konce (spousta netrpělivých lidí v kině odešla předčasně, nelze se jim ovšem moc divit, protože ten film si vyloženě dává na čas, než se tam začne něco zajímavého dít). Nedělal bych si ale iluze, že má takový film v našich podmínkách šanci na nějaký větší divácký úspěch - té hrstce lidí, co na to vyrazí, by se to ale mohlo líbit, a osobně se také počítám ke spokojeným divákům, byť samotný závěr mi úplně nesednul. Druhé dějství na hotelu mi mimochodem připomnělo německý film Love Steaks, podobnost mezi oběma filmy je však malá, a jako referenční film se spíše nabízí slavné íránské drama Rozchod Nadera a Simin, které s filmem Hedi spojuje mj. můj údiv na tím, jaktože se tam v ulicích prohání téměř jen samé peugeoty (Hedi dokonce pro Peugeot pracuje) - v našich podmínkách by se jednalo o jasný product placement, v těch jejich je za tím spíš něco, co mi zatím uniká. (27.10.2016)