Debut tuniského režiséra Mohameda Ben Attiy je příběhem introvertního mladíka Hediho, který se má brzy oženit s půvabnou nevěstou, jež mu byla na základě rodinné domluvy přidělena. Muž trpící pod diktátem citově manipulativní matky však díky setkání se svobodomyslnou tanečnicí Rym postupně nalézá odvahu postavit se konvencím.(Film Europe)
Hedi je introvertní mladík, který jde v životě cestou, jež mu byla vytyčena. Tunisko se mění, ale Hedi nemá od budoucnosti příliš velká očekávání a nechává ostatní, aby za něj rozhodovali. V ten samý týden, kdy mu jeho matka připravuje svatbu, ho šéf vyšle do přímořského města Mahdia, kde má získat nové klienty. Hedi se ocitá na křižovatce a začne se vyhýbat pracovním povinnostem. Záhy potká svobodomyslnou světoběžnici Rym, která pracuje jako vedoucí volnočasových aktivit v místním resortu. Hedi se brzy nakazí Ryminou touhou po životě a mezi oběma se zrodí vášnivý milostný vztah. A protože doma v Kairouanu jsou svatební přípravy v plném proudu, Hedi je konečně nucen udělat vlastní rozhodnutí.(Cinemax)
Debut tuniského režiséra a scenáristu Mohameda Ben Attiy je príbehom introvertného mladíka Hediho, ktorý sa má čoskoro oženiť s pôvabnou nevestou, ktorá mu bola pridelená na základe rodinného dohovoru. Muž trpiaci pod diktátom citovo manipulatívnej, hyperprotektívnej matky však vďake stretnutiu setkání so slobodomyseľnou tanečnicou Rym postupne nachádza odvahu postaviť sa rodinným očakávaniam a konvenciám.(Film Europe)
"Matka spadla ze schodů!" Líně plynoucí tichá voda co břehy mele, která se ihned po vytracení z dosahu matčiny autoritativní péče naplno rozlila ze svých břehů, aby tak láskou zaplavila srdce jedné tančící hotelové animátorky, jejíž smyslné vlnění boků v rytmu samby či bezprostřední povaha dokonale poblouznily duši hlavního hrdiny, kterého pak zdánlivě naplnil pocit nalezení smyslu života. Po opadnutí rozbouřených citů však hlavní hrdina zjišťuje, jak moc ho jeho výchova ovlivnila a že od své matky získal přesně ty vlastnosti, které na ní nesnášel. Přizpůsobovat svůj život jiným, totiž neznamená žít.(8.10.2016)
Současné Tunisko skrze příběh mladého muže, který si nedovede vybrat mezi plánem (tradicí) a žádným plánem (liberálním vztahem). Co může znít jako modelová milostná suchařípa se pod rukama debutanta Mohameda Bena Attii mění v živou, bystrou a strhující pouť zemí, která visí v bezčasí mezi tradicemi a modernitou. Mezi revolucí a vystřízlivěním. Katastrofou a...? Silný film, svojsky inspirovaný dardennovskou kinetikou, z níž si režisér bere část, ale nepůsobí jako epigon, ale jako vynalézavý pozorovatel intimních vztahů a jejich sociálního kontextu. Potěšení na mnoha úrovních. Tuniská verze Rozchodu Nádera a Simin. [Berlinale 2016](13.2.2016)
Pokiaľ je doma Hedimu úzko, doporučujem mu emigrovať do Európy ako ideologickému emigrantovi. Kľudne by som mu a jeho priateľke prenajal izbu u mňa doma. Ak sa pozeráme na jeho milostný príbeh čisto ako na milostný príbeh, môžeme byť z predvídateľnosti deja sklamaní. Ak ho ale vnímame v širších súvislostiach, ako tu už niekto spomínal, film dostáva širší rozmer. Celý čas za tri, ale to záverečné objatie bolo neuveriteľne silné a veľavravné.(29.10.2016)
Recenzie a chvála na tento snímok z Berlinale neklamali a na prvotinu, režiséra Ben Attii , ide o veľmi vyspelý film, ktorý vie, čo chce divákovi povedať a priblížiť. Príjemné spestrnie tohtoročného Be2Can. Film dokonale funguje v dvoch rovinách a alegoricky popisuje osud Hediho ako aj Tuniska, ktoré stojí na rozcestí a váha, ktorou cestou sa má vydať - tou liberálnejšou alebo naopak konzervatívnejšou a vrátiť sa k hlboko zakoreneným tradíciam. Príbeh sa odohráva len niekoľko týždňov po atentátoch v Tunisku, ktorá dokonale vykresľuje ekonomickú situáciu vo vyľudnených turistických hoteloch a poklese kúpyschopnosti podnikov a zamestnanosti. Introvert Hedi je uväznený pod krídlami tradicionalistickej matky, ktorá mu našla manželku a pletie sa mu do života. Všetko sa mení, keď Hedi stretne ženu, do ktorej sa zaľúbi a ktorá mu pomáha dostať sa z pomaly uťahujúcej sa slučky okolo jeho krka. Hedi je dokonalým intorvertom, ktorý neustále prehodnocuje svoje stanoviska a východiska, čo sa premietne aj do samotného záveru filmu, kde si Hedi nakoniec vyberie vlastnú cestu, a ak chce Tunisko prežiť malo by ísť vlastnou cestou tiež. 8/10.(28.10.2016)
Nevídáno. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký film takhle vyškolil, ale pokud jde o roli diváka, dostala jsem dnes večer lekci jako hrom. Profackovaná, až mi zčervenaly tváře, a zpokornělá (klidně to čtěte jako zkoprnělá). *** V tomhle filmu jsou klíčové dva aspekty a jeho originální krásu určuje především jejich pozoruhodná vzájemnost: 1) to, že vám film dokáže předložit a přiblížit niterný vývoj postavy tak věrně a jemnohmotně, že kruciální, byť i zdánlivě nenápadné okamžiky, v nichž se rodí Hediho prociťování, prozírání, uvědomění a rozhodnutí, z duše spoluprožíváte s ním, znovu cítíte, jaké to přesně bylo, to či ono udělat, uvidět, zažít nebo pochopit poprvé v životě -- a 2) brutální střih, který určuje důrazně digitální způsob vyprávění toho jemného příběhu, tempo a časování narace, a sekundárně k tomu ještě spouští vaši diváckou a celkově i životní sebereflexi (přitom tak nenápadně, jako když se spouští rýma, protivná, a očistná). *** Režisér prý vystudoval obchod - a jeho střih je prostě absolutně úsporný. Nechá vás dívat se na vyprávěnou scénu vždycky jen tak dlouho, než v klidu pochopíte, co je potřeba - a jakmile už víte, na co se díváte - střih. Ze začátku to působí spíš jako nemotornost, jak ve vás tahle taktika vyvolává pocit nedostatku. Říkáte si, tady to ale mělo ještě chvilku pokračovat, ta scéna přece není dohraná. Cítíte to jako vizuální ošizení. Jen se zorientujete a chcete se začít dívat, jak to bude vypadat - střih. Ale pak takhle uplyne třetina filmu a vám by mělo svitnout. Protože ten pocit diváckého neukojení se pravidelně opakuje, protože film vám ho vyvolává záměrně. Vždycky vám jednu nemilosrdně střihne ve chvíli, kdy už jste pochopili, co se vám ukazuje, a spokojeně se uvelebíte, abyste si to lenivě dokoukali, než se po vás zase bude něco chtít... Jenže film je tu plně podřízený naraci, je médiem vyprávění, nemá v úmyslu nechat vás zbůhdarma lenošit a dokoukávat, co už jste pochopili. *** Příklad: jsme s nimi dvěma v kavárně, objednají si vodní dýmku - ale než vypustí první obláček kouře, střih, a je po kavárně. Po odpoledni. Jsme jinde, o kus dál. *** Film je v tomhle drsně nastaveným zrcadlem naší ochotě vypínat a zbůhdarma civět, s naprázdno běžícím motorem, i pokud jde o pohánění vlastního života - chtěli jste s nimi ještě pobýt v kavárně? Vidět, jak pokuřuje ona, jak pokuřuje on - chtěli jste si to otrocky dokoukat, než zase o kousek posuneme děj, jak jsme zvyklí? Kolik takhle ztrácíte času, potenciálu, energie, když to není vůbec potřeba, když si umíme představit, když chápeme, že nějak to či ono zkrátka vypadalo, proběhlo? Musíme dělat předěly, chceme-li se dostat za další horizont. Chtěli-li jste se jen zašít u obrazů, než se posuneme dál. Jste málo zvědaví. Málo aktivní, málo spolupracující, málo se podílející. Prožívání samo je plynulé, ale to je past - abychom se v něm zorientovali, uchopili je, sebe, abychom vůbec byli, nestačí prožívat, musíme si své prožívání vyprávět. Buďto zdlouhavě, nebo úsporně. Ovšem přitažlivost a magie každého života, každé narace, tkví v umění zacházet s mezerami, tempem, časováním - v editaci, která nic podstatného nepomine a je třeba i štědrá, kde to stojí za to, ale která vypustí veškeré zbytečné prodlevy. *** A tak tady: Jakmile se pomyslně uvelebíte na mentálním gauči, film vám vždycky vypne scénu a změní kulisy. Posune vás dál. A pokud pocítíte nevoli, že vám něco neukázal, na co jste se připravovali, měli byste se pokaždé chytit za nos. V tomhle je to film školitel, dokope vás pochopit, jak moc si vaše málo trénovaná mysl přeje odpočívat, místo aby sama akcelerovala děj, podílela se na dobrodružství. Usvědčuje vás z tendence k zahálce. *** Důkazem budiž, že po 88 minutách divácké spolupráce a stokrát pokorně překonané nespravedlivé nevole nad tím, že vás nenechají nic pořádně dokoukat, nemůžete popřít, že jste se zúčastnili důvěrného, osobního příběhu, jemuž vám bylo dovoleno skrz naskrz porozumět, který jste mohli přesně procítit a který vás nejspíš nechal znovu prožít, jaké to je, když člověk na vlastní kůži zažívá a začíná chápat, že je střihačem vlastního života - a že čím úspornějším editorem se stanete, tím víc toho do něj dostanete. *** O tom, v čem je silný příběh sám, vám tu vyprávět nebudu, ale i za něj bych dala ruku do ohně. Autor ví, co chce předvést, co chce připomenout a vyvolat, a daří se mu to. *** Jedinou potíž jsem měla s kamerou a se zvukem - bylo rychle jasné, že režisér se i tady rozhodl pro konkrétní postupy a že mu zafungovaly, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby byl zkušenější, znalejší, sběhlejší, protřelejší, mohl se stejně dobře rozhodnout pro jiné a fungovalo by to možná líp. Jenom popravdě nevím, proč to chtít po debutantovi. Jistá panická neobratnost, která filmem takto prosvítá, mu dodává pel čistoty, a byť sice zpočátku posiluje nedůvěru a nejistotu, jestli sledování bude stát za to, nakonec je spíš dojemná a v člověku to budí touhu sledovat, kam se Attia jako režisér bude vyvíjet. *~~(8.10.2016)
V kinech
od:
V kinech
od:
EKLEKTIK
"Matka spadla ze schodů!" Líně plynoucí tichá voda co břehy mele, která se ihned po vytracení z dosahu matčiny autoritativní péče naplno rozlila ze svých břehů, aby tak láskou zaplavila srdce jedné tančící hotelové animátorky, jejíž smyslné vlnění boků v rytmu samby či bezprostřední povaha dokonale poblouznily duši hlavního hrdiny, kterého pak zdánlivě naplnil pocit nalezení smyslu života. Po opadnutí rozbouřených citů však hlavní hrdina zjišťuje, jak moc ho jeho výchova ovlivnila a že od své matky získal přesně ty vlastnosti, které na ní nesnášel. Přizpůsobovat svůj život jiným, totiž neznamená žít.(8.10.2016)
Marigold
Současné Tunisko skrze příběh mladého muže, který si nedovede vybrat mezi plánem (tradicí) a žádným plánem (liberálním vztahem). Co může znít jako modelová milostná suchařípa se pod rukama debutanta Mohameda Bena Attii mění v živou, bystrou a strhující pouť zemí, která visí v bezčasí mezi tradicemi a modernitou. Mezi revolucí a vystřízlivěním. Katastrofou a...? Silný film, svojsky inspirovaný dardennovskou kinetikou, z níž si režisér bere část, ale nepůsobí jako epigon, ale jako vynalézavý pozorovatel intimních vztahů a jejich sociálního kontextu. Potěšení na mnoha úrovních. Tuniská verze Rozchodu Nádera a Simin. [Berlinale 2016](13.2.2016)
Anderton
Pokiaľ je doma Hedimu úzko, doporučujem mu emigrovať do Európy ako ideologickému emigrantovi. Kľudne by som mu a jeho priateľke prenajal izbu u mňa doma. Ak sa pozeráme na jeho milostný príbeh čisto ako na milostný príbeh, môžeme byť z predvídateľnosti deja sklamaní. Ak ho ale vnímame v širších súvislostiach, ako tu už niekto spomínal, film dostáva širší rozmer. Celý čas za tri, ale to záverečné objatie bolo neuveriteľne silné a veľavravné.(29.10.2016)
JohnyD
Recenzie a chvála na tento snímok z Berlinale neklamali a na prvotinu, režiséra Ben Attii , ide o veľmi vyspelý film, ktorý vie, čo chce divákovi povedať a priblížiť. Príjemné spestrnie tohtoročného Be2Can. Film dokonale funguje v dvoch rovinách a alegoricky popisuje osud Hediho ako aj Tuniska, ktoré stojí na rozcestí a váha, ktorou cestou sa má vydať - tou liberálnejšou alebo naopak konzervatívnejšou a vrátiť sa k hlboko zakoreneným tradíciam. Príbeh sa odohráva len niekoľko týždňov po atentátoch v Tunisku, ktorá dokonale vykresľuje ekonomickú situáciu vo vyľudnených turistických hoteloch a poklese kúpyschopnosti podnikov a zamestnanosti. Introvert Hedi je uväznený pod krídlami tradicionalistickej matky, ktorá mu našla manželku a pletie sa mu do života. Všetko sa mení, keď Hedi stretne ženu, do ktorej sa zaľúbi a ktorá mu pomáha dostať sa z pomaly uťahujúcej sa slučky okolo jeho krka. Hedi je dokonalým intorvertom, ktorý neustále prehodnocuje svoje stanoviska a východiska, čo sa premietne aj do samotného záveru filmu, kde si Hedi nakoniec vyberie vlastnú cestu, a ak chce Tunisko prežiť malo by ísť vlastnou cestou tiež. 8/10.(28.10.2016)
JitkaCardova
Nevídáno. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaký film takhle vyškolil, ale pokud jde o roli diváka, dostala jsem dnes večer lekci jako hrom. Profackovaná, až mi zčervenaly tváře, a zpokornělá (klidně to čtěte jako zkoprnělá). *** V tomhle filmu jsou klíčové dva aspekty a jeho originální krásu určuje především jejich pozoruhodná vzájemnost: 1) to, že vám film dokáže předložit a přiblížit niterný vývoj postavy tak věrně a jemnohmotně, že kruciální, byť i zdánlivě nenápadné okamžiky, v nichž se rodí Hediho prociťování, prozírání, uvědomění a rozhodnutí, z duše spoluprožíváte s ním, znovu cítíte, jaké to přesně bylo, to či ono udělat, uvidět, zažít nebo pochopit poprvé v životě -- a 2) brutální střih, který určuje důrazně digitální způsob vyprávění toho jemného příběhu, tempo a časování narace, a sekundárně k tomu ještě spouští vaši diváckou a celkově i životní sebereflexi (přitom tak nenápadně, jako když se spouští rýma, protivná, a očistná). *** Režisér prý vystudoval obchod - a jeho střih je prostě absolutně úsporný. Nechá vás dívat se na vyprávěnou scénu vždycky jen tak dlouho, než v klidu pochopíte, co je potřeba - a jakmile už víte, na co se díváte - střih. Ze začátku to působí spíš jako nemotornost, jak ve vás tahle taktika vyvolává pocit nedostatku. Říkáte si, tady to ale mělo ještě chvilku pokračovat, ta scéna přece není dohraná. Cítíte to jako vizuální ošizení. Jen se zorientujete a chcete se začít dívat, jak to bude vypadat - střih. Ale pak takhle uplyne třetina filmu a vám by mělo svitnout. Protože ten pocit diváckého neukojení se pravidelně opakuje, protože film vám ho vyvolává záměrně. Vždycky vám jednu nemilosrdně střihne ve chvíli, kdy už jste pochopili, co se vám ukazuje, a spokojeně se uvelebíte, abyste si to lenivě dokoukali, než se po vás zase bude něco chtít... Jenže film je tu plně podřízený naraci, je médiem vyprávění, nemá v úmyslu nechat vás zbůhdarma lenošit a dokoukávat, co už jste pochopili. *** Příklad: jsme s nimi dvěma v kavárně, objednají si vodní dýmku - ale než vypustí první obláček kouře, střih, a je po kavárně. Po odpoledni. Jsme jinde, o kus dál. *** Film je v tomhle drsně nastaveným zrcadlem naší ochotě vypínat a zbůhdarma civět, s naprázdno běžícím motorem, i pokud jde o pohánění vlastního života - chtěli jste s nimi ještě pobýt v kavárně? Vidět, jak pokuřuje ona, jak pokuřuje on - chtěli jste si to otrocky dokoukat, než zase o kousek posuneme děj, jak jsme zvyklí? Kolik takhle ztrácíte času, potenciálu, energie, když to není vůbec potřeba, když si umíme představit, když chápeme, že nějak to či ono zkrátka vypadalo, proběhlo? Musíme dělat předěly, chceme-li se dostat za další horizont. Chtěli-li jste se jen zašít u obrazů, než se posuneme dál. Jste málo zvědaví. Málo aktivní, málo spolupracující, málo se podílející. Prožívání samo je plynulé, ale to je past - abychom se v něm zorientovali, uchopili je, sebe, abychom vůbec byli, nestačí prožívat, musíme si své prožívání vyprávět. Buďto zdlouhavě, nebo úsporně. Ovšem přitažlivost a magie každého života, každé narace, tkví v umění zacházet s mezerami, tempem, časováním - v editaci, která nic podstatného nepomine a je třeba i štědrá, kde to stojí za to, ale která vypustí veškeré zbytečné prodlevy. *** A tak tady: Jakmile se pomyslně uvelebíte na mentálním gauči, film vám vždycky vypne scénu a změní kulisy. Posune vás dál. A pokud pocítíte nevoli, že vám něco neukázal, na co jste se připravovali, měli byste se pokaždé chytit za nos. V tomhle je to film školitel, dokope vás pochopit, jak moc si vaše málo trénovaná mysl přeje odpočívat, místo aby sama akcelerovala děj, podílela se na dobrodružství. Usvědčuje vás z tendence k zahálce. *** Důkazem budiž, že po 88 minutách divácké spolupráce a stokrát pokorně překonané nespravedlivé nevole nad tím, že vás nenechají nic pořádně dokoukat, nemůžete popřít, že jste se zúčastnili důvěrného, osobního příběhu, jemuž vám bylo dovoleno skrz naskrz porozumět, který jste mohli přesně procítit a který vás nejspíš nechal znovu prožít, jaké to je, když člověk na vlastní kůži zažívá a začíná chápat, že je střihačem vlastního života - a že čím úspornějším editorem se stanete, tím víc toho do něj dostanete. *** O tom, v čem je silný příběh sám, vám tu vyprávět nebudu, ale i za něj bych dala ruku do ohně. Autor ví, co chce předvést, co chce připomenout a vyvolat, a daří se mu to. *** Jedinou potíž jsem měla s kamerou a se zvukem - bylo rychle jasné, že režisér se i tady rozhodl pro konkrétní postupy a že mu zafungovaly, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby byl zkušenější, znalejší, sběhlejší, protřelejší, mohl se stejně dobře rozhodnout pro jiné a fungovalo by to možná líp. Jenom popravdě nevím, proč to chtít po debutantovi. Jistá panická neobratnost, která filmem takto prosvítá, mu dodává pel čistoty, a byť sice zpočátku posiluje nedůvěru a nejistotu, jestli sledování bude stát za to, nakonec je spíš dojemná a v člověku to budí touhu sledovat, kam se Attia jako režisér bude vyvíjet. *~~(8.10.2016)