Bílý balónek

Divák, který je obeznámený s dílem Abbáse Kiárostamího, při sledování Bílého balónku snadno rozpozná podobnost s vlastními filmy íránského velikána, především s prvním dílem jeho Kokerské trilogie, filmem Kde je dům mého přítele?. Kiárostamího scénář k Bílému balónku, který s velkým úspěchem adaptoval Jafar Panahi, opět následuje jednoduché schéma: dětský hrdina se po úvodní domácí rozepři s rodiči sám vydává do světa dospělých, aby splnil úkol či dosáhl svého cíle. Zatímco ale malý Ahmed v Kiárostamího filmu vracel sešit svému spolužákovi, sedmiletá Razieh v Balónku touží po řádně velké novoroční zlaté rybce. Poté, co se vydává holčička i s bankovkou na nákup, peníze ale rychle ztrácí. Téměř celý film si pak vystačí s touto jednoduchou zápletkou, kterou však podává s mistrnou naléhavostí. Panahi zdaleka nespoléhá jen na přirozené herectví roztomilé představitelky Razieh, ale její konfrontace s okolím zobrazuje s citem pro dramatičnost situace. Bílý balónek tak představuje jeden z vrcholů (post-)neorealistických tendencí, který bez emočního vydírání dosahuje maximálního soucítění s přehlíženým protagonistou. (20.01.2014)

Abbas Kiarostami nejen zřejmě hodně rozumí dětské duši, ale dokáže jako scenárista vygradovat v napínavé a pocitově náročné drama i takovou banalitu, jakou je z pohledů dospělých třeba jeden sešit a domácí úkol, jeden zavěsený klíč nebo jedna pětistovka. Mám pocit, že úplně nejpůsobivější je, když si svůj scénář zrežíruje sám a dodá tomu často jedinečnou vizuální poezii (Kde je dům mého přítele?), ale i v případě filmů dle Kiarostamiho scénářů točených jinými režiséry (jako Klíč nebo tenhle Bílý balónek) je to pořád silný zážitek a kdyby tohle byla moje první zkušenost s íránským filmem pro děti a mládež, asi jsem úplně ohromen. V prvních minutách mi film chvílemi připadal trošku průměrný, ale jak se stále více rozjíždělo malé, pocitově bezvýchodiskové drama malé holčičky, zážitek velmi rychle nabral na své síle. Krásný obyčejný příběh, silně lidský, do poslední chvíle napínavý, opět s tradiční ukázkou íránských reálií a skvěle rozehraný i v rámci epizodních postav. Jafar Panahi i díky svému velkému učiteli Abbasi K. rozhodně zabodoval již svým režisérským debutem. [85%] (19.09.2022)

Co vím zcela určitě o íránských filmech je to, že mají kouzelné dětské představitele. Není tomu jinak i v Bílém balonku s malou Razieh. To, co by pro nás dospělé nebyl až takový problém, stává se velkou tragédií pro Razieh. Ztráta obnosu peněz na nákup zlaté rybičky. A tak se pomalu před námi odvíjí malé dobrodružství a přitom pouze krátké nahlédnutí do světa malých dětí s jejich "velkými" starostmi. Možná je jen škoda, že jsem Bílý balonek viděla těsně po filmu Božské děti, protože určité paralely tu jsou a nelze tudíš nesrovnávat. Souhlasím v tomto případě s uživatelem Darrenem. Emotivně mě přece jen zasáhl víc film Majida Majidiho. (27.06.2012)

Připadlo mi, jako by dal režisér Aidě volnou ruku, nechal běžet kameru a jen natáčel komunikaci mezi ní a dospělými herci. Její emoce byly tak čisté, že není možné, aby je zahrála podle scénáře. Ona byla skvělá, její úsměv, její slzy, její radost, když viděla svou vysněnou rybku. Jenomže u všeho ostatního jsem cítila obrovskou nudu. Dialogy mezi Íráčany v krámech byly neuvěřitelně stupidní a nekonečné. Neustále mluvili o jednom a tom samém, neustále se ptali na jedno a to samé, jako zaseknutá vinylka. Jedni o hadech, druzí o košili. Ubíjelo mě to. (05.06.2015)

Námet hodný žiaka prvého stupňa ZŠ a ani spracovanie nie je o moc lepšie. Sledovať vyše hodiny malé protivné dievča ako fňuká a lamentuje nad stratenými peniazmi je dosť utrpenie. Tie postavičky okolo to aspoň trochu ozvláštnia, no žiadna nie je natoľko zaujímavá, aby to vytiahla z nudy. To už si radšej pustím dokument o Teheráne a jeho obyvateľoch, aspoň tam nebude to ukňučané decko. Ak toto niekto považuje za umenie a niečo zaujímavé, tak ho ľutujem. Filmom Majida Majidiho to nesiaha ani po členky. (04.01.2019)