Italština pro začátečníky

Během první půlhodiny jsem zvažovala možnost film vypnout - postavy mě štvaly buď svou povahou, nebo bezvýchodnou životní situací. Naštěstí jsem vytrvala, protože potom se osudy aktérů začaly poměrně zajímavě propojovat, bezútěšnost pomalu ustupovala a konečný happyend vysloužil filmu 3*. Kladně hodnotím dánštinu (jaká exotika!), jakoby dokumentární kameru a nápad s kurzem italštiny, díky němuž se několik izolovaných jedinců stmelí v partu kamarádů. A co se mi nelíbilo? Snad až přílišná syrovost - pro nás, kdo plujeme na růžovém obláčku, není reálný život právě libý na pohled. :-) (29.11.2011)

Netrvá to dlouho, asi jen 20 nebo 30 minut a tenhle příběh do sebe začne zapadat, jako ta skoro nejdokonalejší skládačka na světě. Partička lidí, které osud a náhoda spojí cesty dohromady v jednom blíže neurčeném městečku a všichni s velkou touhou zdokonalit se v kurzu italštiny. Velmi inteligentní, místy i hodně vtipná komedie o tom, že all you need is love. Jenom na to ostříhání, na to si budete muset nějaký čas počkat. (18.02.2015)

Italian for Beginners je v pořadí vzniku dvanáctý film, natočený dle přísných pravidel manifestu Dogma 95. Je to první dogma-film, který jsem viděl. Proto se mi asi zdá toto pojetí tak moc lidské, svěží, nenásilné a hlavně svobodné. Je to hořkosladký příběh o prostých lidech, ty dohromady spojuje kurz italštiny, kam se rozhodli docházet z důvodů, které jim samým často unikají. S postavami tohoto "neobyčejně všedního" příběhu se seznamujeme, jako bychom se s nimi právě spřátelili. Poprvé jsou nám cizí, neznáme je a nevíme jací jsou doopravdy. Ale postupem času je začneme mít rádi a najdeme si ke každé vlastní vztah. Italian for Beginners je svazek osudů jednotlivě prachobyčejných, ale v kontextu s celkem naprosto neuvěřitelných. (18.02.2006)

První záběr filmu (na certifikát Dogmatu) mě trochu zarazil - představa romantickýho filmu mi s timhle konceptem nějak dohromady nešla. Nakonec to ale fungovalo skvěle, a to navzdory začátku věnujícímu se po seversku klasicky jen poškozenejm, zoufalejm a hnusnejm lidem (rodiče hlavních postav, farář opilec, ale i třeba žalostně křečovitý Hal-Finnovo držení se vybledlý vzpomínky na to, jak jednou u nich na stadionu hrál ten Juventus atd.). Ten konec na vejletě v Benátkách, kterym všichni tak trochu trochu symbolicky vykročili z tý ubíjející maloměšťácký šedi toho jejich dánskýho domovskýho prostředí i jeho toxickejch vztahů, tehle konec to nakonec završil krásně - pořád jsem trochu (asi předevšim kvůli avizovanýmu následování principů Dogmatu) čekal nějakou závěrečnou ránu na solar, ale on je to naštěstí ve výsledku opravdu romatickej film: Někoho, s kym ten život bude snad o něco míň zprdele, si nakonec našli snad všichni, a bylo to tak sympaticky, nenásilně a nekýčovitě podaný, že mě to jenom potěšilo a z toho filmu (navzodry tomu naturalisticky šedavýmu začátku) jsem měl jen radost. (23.04.2019)

Italštinu pro začátečníky jsem viděl asi před půl rokem, a už si skoro nepamatuji, o čem to bylo. Jen vím, že ve mně film nezanechal žádné dojmy a že ho už nepotřebuji znovu vidět. Dogma 95 je sice zajímavá věc, ale... Podle mého názoru jde prostě jen experiment, jaké výrazové prostředky může filmař opomenout a jak se to projeví na výsledku. A bohužel se většinou projeví plochostí, s jakou na vás film působí. Dokonalým příkladem je třeba absence scénické hudby. Vytvořit z tohoto pravidlo je podle mě zcestné. Scénická hudba je prostředek vyjádření pocitů, prostředek pro vtažení diváka do děje, přiblížení pocitů hlavních hrdinů, který výborně využívá např. David Lynch - a jeho snad nikdo nebude obviňovat z mainstreamovosti. Co bude příště - barevné filmy jsou špatné, je třeba točit jenom černobíle? Dogma 95 a jeho produkty jdou prostě nějak mimo mě. (05.04.2007)