Země bez chleba

Země bez chleba je působivým avantgardním výkřikem ve filmovém podání anarchistického provokatéra Luise Buñuela. Extremadurské sdružení horských obcí Las Hurdes, vyprahlá oblast lidského zbídačení a pekla na zemí, je jedinečně přijatou výzvou k sugestivní filmové demonstraci sociální nespravedlnosti. Cílem je zasažení citlivé oblasti společenského svědomí, rafinovaně použitým kontrastem je dokumentární věcnost a hrůza reality. Ten pravý um spočívá ve zdarech manipulace k monumentálnímu zvýraznění děsivého stavu rozkladu a zkázy. Efekt je závratný, obrazy hrdě vyhrožují, přítomnost je nevybíravě drážděna panikou jiné formy existence. Lesk lidské bídy je dokumentárně zneužit surrealismem ke své představě Písně písní. Luis Buñuel v anarchistickém rozhořčení mládí koketuje s levicí a podává existenciální svědectví života. (24.03.2019)

Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75% (25.10.2012)

Luis Buñuel není krutý, ale je věcný. Suchým a dokumentárním tónem nás film informuje o tom, jaký je v regionu chudoba, co se tam děje a jak to dopadá. Smrt je tu na denním pořádku a vypravěč nám tyto skutečnosti prezentuje téměř až chladně. Ale ono to vyznívá o to lépe, protože je jasné, že stejně chladně se k regionu chová vláda, která na nějakou chudobu a umírání kašle. Nadčasové, protože chudoba pořád existuje, stejně jako apatie vládnoucích. (31.07.2014)

Zaujímavé, ktovie čo viedlo Buñuela k takej úmyselnej dramatizácii, preháňaniu, až zabitiu dvoch zvierat, kvôli efektnosti filmu. Surrealizmus? Neskôr našťastie pokračoval už len v hranej tvorbe. EDIT 2022: Podľa knihy "Úvod do dokumentárneho filmu" od Billa Nicholsa bol Buñuelov uštipačný a ofenzívny komentár v tomto rozličnými spôsobmi zavádzajúcom dokumente zámerom, ktorým chcel upozorniť na klamlivú povahu filmu ako média. Nemôžeme veriť všetkému, čo na plátne vidíme a počujeme. Ak je to tak, jedná sa o geniálne dielo. Priznám sa, že takto som ho pred štyrmi rokmi neprečítal. (04.01.2019)

Země bez chleba je dokumentem o jednom extrémně chudém regionu – Las Hurdes ve Španělsku z počátku minulého století. Zakládá si na realistické kameře a skutečném zachycení problémů tamějších obyvatel a drsné a vyprahlé krajiny. Místní lidé mají hlad, jsou nemocní, různě postižení a často umírají. Popravdě mě tento dokument ale moc nezaujal a v dnešní době už je neaktuální. Dokážu se vcítit do existenčních problémů místních obyvatel a přát jim lepší život. Nicméně podobných míst na planetě je stále hodně a před sto lety to nebylo až tak výjimečné. Tvůrcům patří kredit za to, že na problém upozornili a také díky nim se situace v regionu postupně zlepšila, i když vlivem občanské války až mnohem později. Na rovinu, kdyby to nenatočil Luis Buñuel, tak to téměř nikdo neuvidí. Odhaduji, že si z tohoto dokumentu odnesl mnohé inspirace do své pozdější surrealistické tvorby. (01.11.2023)