Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku. (12.07.2011)

tak trochu netradičný portrét - nezameriava sa výpočet faktografických údajov, kašle na chronológiu a neriadi sa bežnými zásadami a postupmi tvorenia biografií či dokumentov o životoch slávnych osobností. je to skôr "duševný portrét", životopis vnútra rozorvanej osoby, nesmierne inteligentného a talentovaného mladého človeka zničeného dobou, v ktorej zažil svoj najväčší umelecký a intelektuálny vrchol; nie je to len dokument o Pavlovi Juráčkovi, myšlienkovému zakladateľovi a vedúcej osobnosti československej novej vlny, nie je to len dramaturgicky a režijne skvele vyskladaný obraz jeho zložitého vnútorného sveta, je to aj veľmi emocionálny (a depresívny) pohľad na dobu - vidíme všetky absurdné hrôzy normalizácie podané nie cez historické fakty a chladné komentáre, ale máme možnosť vnímať ich (o to bolestivejšie) cez denníkové zápisky človeka, ktorý bol tejto doby a tejto hrôzy priamim účastníkom, ktorý na to trpel, ktorý na ňu doplatil a ktorého táto doba vnútorne zničila a ubila; veľmi silný dokument, univerzálny, presahujúci hranicu času i priestoru - pretože je zároveň lokálnym a dobovým svedectvom, ale zároveň má obrovský všeobecný presah ukotvený vo vnútornej dráme človeka - umelca; oveľa lepšie, ako neskorší Šulíkov dokument o Martinovi Slivkovi (aj keď aj ten bol výborný); (24.04.2008)

Překvapivé, jak mě skor biografický snímek, navíc o člověku, jehož jméno jsem slyšel poprvé, dokázal tolik chytit. Zpověď poetické duše je z deníku pečlivě přenesena na filmové plátno skrze komentář syna Marka, přičemž skoky výborně míchají záznamy politického komentáře, osobního života i tvůrčího boje. Vynikající vyváženost úryvků doplňují rádoby dobové obrazy doprovázené depresivním piánkem, aby to celé vyvolalo přirozený soucit s protagonistou, tíseň a odpor vůči "většinové morálce" tehdejší doby. Tváří se to možná chvílemi jako dokument, no ve skutečnosti vás film naplní emocemi a ponechá v neutěšeném stavu jako málokterý jiný snímek. Prostě příběh napsaný životem, zachycený skvělým scénáristou, převyprávěný mistrovskou formou. (22.06.2012)

Nejdřív jsem četl deníky a až potom viděl tento film. Dle mého potencionálního čtenáře dokument naláká a pro toho, kdo již četl, bude zase vhodným doplňkem. Snímek mě fascinoval i přesto, že jsem si mnohé pasáže z knih pamatoval a také z toho důvodu, že vidět Juráčkova syna a všechny ty inscenované situace bylo, jako kdyby režisérův život plasticky vystoupil k divákovi. 90%. (06.06.2024)

Pavel Juráček by asi prožil 60 léta jako každý jiný, komu režim tak úplně nesedl. Jeho zvýšená citlivost, vnímavost k okolnímu světu, mu však přinesla ohromné problémy. Problémy nejen vně, ale i uvnitř. Jeho deníky nejsou jen svědectvím destrukčních vlivů komunismu na přemýšlivého člověka. Jsou i popisem autora, který chce tvořit, ale nejsou mu poskytovány vhodné podmínky. Tento dokument zdařile navozuje dobovou atmosféru a citlivě převádí Juráčkovy myšlenky v obraz. (13.08.2005)