poster

Klient

  • Írán

    Forushande

  • Írán

    فروشنده

  • Francie

    Le Client

  • Slovensko

    Klient

  • Velká Británie

    The Salesman

Drama / Thriller

Írán / Francie, 2016, 125 min

Režie:

Asghar Farhadi

Scénář:

Asghar Farhadi

Hudba:

Sattar Oraki
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • gudaulin
    ****

    Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %.(25.6.2017)

  • Vančura
    ****

    Film jak z jiného světa, a to doslova - spousta věcí v tom filmu se vzpírala mému chápání (už jenom samotný začátek, kdy všichni prchají z hroutícího se domu, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, proč se ten dům vůbec hroutí, a jak k tomu mohlo dojít - je tam sice záběr na nějaký bagr podemílající základy, ale tím se pořád nevysvětluje, proč ničí dům, ve kterém žije spousta lidí - to je fakt íránská realita, že vám jednoho dne zbourají barák, aniž by se vás někdo na něco ptal?). Když se ale zkusím oprostit od kulturní bariéry, nemám za sebe problém napsat, že mě ten film v podstatě dostal. Má to hutnou atmosféru, herci jsou velmi přesvědčiví, a bavilo mě to od začátku do konce (byť mi to na můj vkus přece jen přišlo trochu dlouhé - možná bych z toho vystříhal ty scény na divadle; a potom mi taky trochu vadilo, že se tam vůbec neukáže ta předchozí nájemnice, ačkoli se o ní neustále mluví). A přišlo mi, že je to skutečně hodně podobné Rozchodu Nadera a Simin - oba filmy sledují manželskou dvojici, jejíž vztah prochází krizí, na pozadí íránských reálií (což mj. obnáší to, že většina lokací vyhlíží poměrně neutěšeně, a kde - opět k mému neobyčejnému údivu - po ulicích jezdí v převažující míře samé Peugoty 206 - to tam jiná auta nemají? zaujalo mě to už u Rozchodu Nadera a Simin, kde jsem si toho všimnul taky). Celkově si nemyslím, že by na tenhle film u nás přišlo do kina nějak moc lidí, ale cílovka, která na něj vyrazí a která je podobným filmům otevřená, by si to měla myslím docela užít. Za mě to byl rozhodně zajímavý divácký zážitek.(14.4.2017)

  • Othello
    ***

    Jakkoli Farhadi zdánlivě jmenuje svou lásku k divadlu skrze prolínání filmového příběhu s obsaženou divadelní hrou Smrt obchodního cestujícího, nezamaskuje tím, že film Forushande je divadelní hrou samotný. Maskuje to praskajícím začátkem, leč ihned poté se kvapně přesune do módu 'lidé spolu mluví v nějaké místnosti', přičemž i ono prostředí se stává součástí nálady dané scény, viz závěrečný, nekonečně dlouhý climax v prázdném bytě plným trhlin. Vlastně se dost divím, že v sobě režisér potlačil ambici napsat spíše divadelní hru, ve které je ještě obsažena jiná divadelní hra. Ale chápu, že jakožto uznávaný oskarový režisér jezdit s filmem po festivalech je prostě pokušení. Mimochodem když se dívám na poslední nadšené reakce festivalových porot na filmy z rumunské nové vlny, současné Dardenny či třeba právě onoho Farhadiho, tak se mě už pomalu začíná dotýkat zjevné stárnutí akademiků, kteří je zastupují. Já chci filmy, které vyprávějí obrazem, formálně experimentují, provokují a užívají si nekonečných možností post-moderny. Ne jen silné teze, nudně nasnímané tak, aby se v nich byl schopný orientovat i osmdesátiletý zasloužilec.(16.8.2017)

  • Spike17
    ***

    Na to, že má jít o "prozíravý naturalistický snímek" mi přišel až moc uměle vykonstruovaný, co se týče chování postav (kdy jediná normálně jednající postava je manžel) a divadelního představení, které má sugerovat jakousi paralelu s jejich životy. Velmi se mi líbila práce s osvětlováním a prostorem na začátku a konci, kdy se postupy variují a dalším plusem bylo působivé vyobrazení rozpadu manželství, nicméně scénář místy trpěl na nelogičnosti, zkratkovitosti a doslovnosti. V lecčem podobné Rodinnému štěstí (bytové drama na konci, postavy nosící masky), ale jeho kvalit to zdaleka nedosahuje.(18.1.2017)

  • Matty
    ***

    Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70%(11.1.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace