Prázdniny pana Hulota

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Jacques Tati je fakt ďábel. Rowan Atkinson se jím a tímto filmem inspiroval pro Prázdniny pana Beana, stejně tak sám pan Hulot je očividně následovníkem němých grotesek s Maxem Linderem, Busterem Keatonem a dalšími. Stejně jako jejich filmy jsou i Prázdniny pana Hulota černobílé a skoro němé. Moc se tu toho nenamluví, o to komičtější je dokonalá zvuková stopa. Zvuk pružiny otevírajících se dveří, skákání ping pongového míčku, bouchající výfuk... (22.03.2010)

Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné... (25.03.2014)

Svět podle Tatiho - napodruhé... ;o) . . . Silně zmatený, nervně pobíhající, neuvěřitelně nejapný... Ecce Hulot! S tímhle vytáhlým chlápkem s věčnou dýmkou v hubě a klátící se svižnou chůzí bych chtěl jet na dovolenou, desetkrát raději než s deseti nudnými kočičkami... Nejlépe pak tím jeho ďábelským přibližovadlem, proti němuž >Cililink< byl korábem silnic... ;-) . . . Tenhle film, jenž přinesl zrození pana Hulota je zkrátka geniální taškařice, nabitá bizarními situacemi a skvěle promyšlenými a inscenovanými gagy, které prostě nemají šanci zestárnout. Protože všechno to, co se na scéně odehrává, je až přízračně lidské, vlídně dojemné a nadčasově zábavné... :-) . . . Tak někdy na věčnosti! Au plage, Monsieur Hulot. Adieu... :o))) - - - - - (Poprvé viděno 3.6.2008 na ČT2, komentář zde jako čtvrtstý - 3.6.2008) (03.06.2008)

Tati má velký talent a cit pro načasování komických situací, prostor záběrů a postsynchronního zvuku skvěle vymyšlených gagů. Karetní židlová otočka k druhému stolu v čase 54 minut po začátku bez žádného údivu, znázorňujicí hodně těžký salámismus je skutečně vtipná záležitost. [7/10] (Cady Films, Specta Films) (Čb. /// Produkce: Fred Orain /// Scénář: Jacques Tati, Henri Marquet /// Kamera: Jacques Mercanton, Jean Mousselle /// Hudba: Alain Romans /// Nominace na Oscara: Jacques Tati, Henri Marquet (scénář)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (01.04.2010)