C'est arrivé près de chez vous

Vskutku zábavný film, kde se divák s chutí zasměje (vypuštěný lom s mrtvolami...hej, Dextere, nepřipomíná ti to něco?) a užije si i trocha té černé krve. To bylo ještě v době, kdy ruční kameru svírala pevná ruka kameramana, takže se obraz neházel jak na kolotoči. Vraždy jsou vcelku realisticky podané (na babce se slabým srdcem ušetřil kulku, filuta jeden), zato sex, respektive znásilnění, je velmi decentní. Zde se tvůrci nepouštěli na tenký led a zcela se vystříhali pornografických záběrů (dnes by se asi tolik krotit nemuseli). Osobně bych ale film zkrátil, jelikož je místy značně užvaněný a ztrácí tempo. Jako se stal kult z vražedné sprchy (Psycho), tak se stal asi i z padlé kamery (Cannibal Holocaust, Záhada Blair Witch, Monstrum a ZDE). Pobavili zazdění muslimové, černoch, kterého v černobílém filmu sejmul běloch, i rázné ukončení nevhodného smíchu při oslavě. V době internetu ale tenhle snímek stěží někoho vyděsí... (22.04.2014)

Čekal jsem sice od toho něco trochu jiného, ale nakonec se mi to satirické pojetí místy i líbilo. "Brutální"? To opravdu ne. Ale vtipné a originální ano. "Tak jednou měsíčně si po ránu dopřeju pošťáka..." Po první třetině už mě ale film postupně pomalu přestával bavit, tyhle francouzské (pardon, belgické) taškařice mou pozornost příliš dlouho neudrží. (24.12.2013)

Film o sériovom vrahovi so zmyslom pre šibeničný humor pripomenie diela ako Pulp Fiction, Leon alebo Takí normálni zabijáci. Je to však podstatne realistickejší, polodokumentárnym štýlom ručnou kamerou natočený čiernobiely film, ktorý pôsobí surovejšie a veľmi autenticky. Psychopatický vrah dokonca diskutuje s ožratými filmármi, ktorí ho zachytávajú počas krvavej akcie. Ešte teraz mi v ušiach znie rev znásilnovanej ženy, na ktorej sa spolu so psychopatom vystriedal celý filmový štáb. C'est arrivé près de chez vous je film nepochybne určený pre diváka so silnejším žalúdkom. (05.07.2011)

Dnes je to už jasné, Man bites dog je veľmi, veľmi nadčasový film. Pohoršení z neho najviac budú iste tí, ktorí každodenne zívajú pri pravidelnej dávke násilia v televíznych správach a tešia sa potom na počasie a šport. Režiséri tvrdia, že sa inšpirovali jedným belgickým bulvárnym programom, ale dosah tohoto kultového dielka je širší. Takisto mohli povedať, že sa inšpirovali reportážami z vojnových oblastí alebo dopravných nehôd. Čo vidíme v Man bites dog, vidíme každý deň v televízii a nič to s nami nerobí. Začiatkom 90. rokov sa o tom dalo polemizovať ako o nastupujúcom trende, dnes je to už holý fakt. Najviac si ale na filme cením, že kriticky polemizuje nad prácou filmárov, resp. novinárov a tým pádom vlastne istým spôsobom kritizuje aj samého seba. (20.08.2017)

Problémem tohohle snímku je nesoulad mezi autentičností dokumentárního filmu a nerealističností zápletky (jsou opravdu belgičtí policajti takoví diletanti?) a chováním postav. Ačkoliv je film ve svých všednodenních momentech zábavný (scéna v nemocnici, odmítnuté pozvání na mušle) a nepostrádá ani černý humor, je trochu těžší užívat si tenhle rozporuplný koncept fiktivního dokumentu po celou dobu stopáže. Každý druhý autentický okamžik je totiž vykoupen pocitem toho, že v podstatě jenom sledujeme divadýlko. Ten film obsahuje příliš momentů postrádajících realistickou motivaci účinkujících. To nám sice umožňuje se občas zasmát předváděnému násilí, ale nikoliv úplně od plných plic, protože černohumorné okamžiky přece jen nepostrádají punc dokumentárního vzezření. A celý tenhle zřetelný nesoulad nakonec způsobuje to, že dokumentovaný příběh sledujeme z přílišného nadhledu a se zjevnou lhostejností nad tím, jak to vlastně dopadne. (08.02.2015)