Obsahy(1)
Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.
Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu. (Česká televize)
(více)Recenze (22)
Spousta moudrých slov, z různých úhlů pohledu - takhle má vypadat zajímavý dokument! Svědectví o volbě mezi pokřivenými zády a ztrátou milované práce - takhle jednoduše se to dá shrnout. Jak byste volili vy na jejich místě, čsfd moralisté??? ()
Perfektní dokument. Delegovat svědomí národa na herce a umělce jenom proto, že je "každej zná", je nesmysl. Jsou to taky jenom lidi se všemi slabostmi, problémy a zájmy, které lidi obyčejně mívají. I oni jsou zištní, vypočítaví, ambiciózní, ziskuchtiví, opatrní, bojácní a nevím jací ještě. Za minulého režimu měli navíc tu smůlu, že byli obzvlášť dobře vydíratelní. A byla to vlastně smůla nejen pro ně, ale i pro náš národ - nebo alespoň pro tu jeho část, která v důsledku "Anticharty" ztratila na několik příštích (zdánlivě nekonečných) socialistických let další ze zbytků nadějí a iluzí. Na druhou stranu myslím, že se dá souhlasit - alespoň částečně - s myšlenkou, že právě pocit viny "antichartistů" katalyzoval postup umělců v přelomovém roce 89. Inu, na všem zlém... Velice zajímavé je orámování dokumentu panem Pištěkem - to je tak vševypovídající, že se až nechce věřit, že se to fakt povedlo zachytit. Každopádně: *Smekám před Táňou Fischerovou a podobně odvážnými.* Tleskám Jiřímu Suchému, Jiřímu Krampolovi, "Janě Řeřické" a podobně švejkujícím.* Oceňuji Evu Pilarovou.* Chválím tvůrce.* A děkuju všem, kdo se kdysi podíleli na vzniku a distribuci dokumentu s názvem CHARTA 77.* ()