Zajatkyně

Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. (11.12.2010)

[1,5*]     Zvyčajne nemám problém s bezdejovými, či pomalými filmami, ale v tomto prípade to je priam k uzúfaniu. A to najmä "vďaka" odpudivej hlavnej postave, bohatému fešáčikovi Simonovi (toporný Stanislas Merhar), ktorý to má v hlave trochu pomotané. Chová sa totiž ako vyšinutý úchyl, ktorého obľúbenou činnosťou je tajne sledovať svoju priateľku Ariane (herecky zaujímavá Sylvie Testud). A tá je tiež poriadny kvietok, keďže jej vôbec nevadí robiť Simonovi bezduchú otrokyňu. Podobne, ako v prípade inej Proustovej adaptácie Čas znova nájdený (1999)  sa ani tu za celý film takmer nič neudeje, postavy sa len tak pofľakujú a tliachajú nezmysly (znudení povaľači označovaní ako tzv. vyššia spoločnosť). Iba veľmi pekná obrazová stránka a nočná scéna dvojhlasného spevu z balkónov mi bráni, aby som film ohodnotil len jednou hviezdičkou (najnižším hodnotením, ktoré dávam). (09.09.2022)

Chantal Akerman opravdu nebude můj šálek kávy a nevím, jestli nějaký další film, který by se ke mně v její režii dostal, bude dost dobrý na to, abych ho dokoukal do konce. Ani mi to nepřijde moc intelektuální, spíš jen jako snaha ukázat, jak destruktivní a nesmyslné vztahy mohou někdy vznikat. A zanikat. (07.08.2017)

Kdybych se nedočetl, že film je volně inspirován Proustovým 5 dílem Hledání ztraceného času "Uprchlá", asi bych na to nepřišel. Interpretovat či zikonizovat se jeho román dá nesčetnými způsoby. Chantal Akermanová si vybrala ten, který je rozhodně regulérní, i když rozhodně ne kongeniální. "Protože to chceš, musím to chtít také!", říká oběť upírovi, protože ví, že brzy i z ní bude také upírka. Albertina (ve filmu Ariane) podléhá filmovému Simonovi, který je posedlý svojí nezralou sexualitou a zřejmě přímo z ní vyplývající žárlivostí, které roztáčejí svůj zlověstný kruh... Nikdy jsem se nemohl srovnat s prostředím, ve kterém se Proustovy vize /děje odehrávají. Nejinak je to i v tomto filmu. A možná právě toto prostředí je prvořadou příčinou Simonova patogenního chování. A Arianina nejspíš také... Nicméně, i přes agresivně submisivní výroky Adriene: "Jak chceš!", se kterými mám ostatně také své zkušenosti a Simonovu posedost slídit za jejím zadkem (navíc zvýrazněným uniformou šatů), se jedná o další z režisérčiných mistrovských děl... Divím se, jaká zášť se tu snesla na Marcela Prousta i již renomovanou režisérku Chantal Akermanovou; i když na druhé straně je hodnocení pěti mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli, v průměru 88%. (05.04.2021)

Kajda.I má pravdu, je to náročné dokoukat. Ale čím větší překážka, tím větší radost z jejího zdolání. U tohoto filmu to platí dvojnásob. Já byla přímo šťastná, když začaly závěrečné titulky. Do té doby jsem musela sledovat několik jedinců, kteří povětšinou v příšeří vedli podivné řeči, hlavní nehrdinka si občas něco prozpěvovala, nemělo to žádný děj (inu Proust) a jen to čekalo, až si nedovolíme odsoudit moderní zpracování klasiky. Ale dovolíme a nejen odsoudíme, dokonce i opovrhneme. (09.05.2014)