Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Akonáhle sa tento film objavil na čele rebríčka magazínu Sight and Sound, vedel som, že si ho musím v najbližšej dobe pozrieť. Čo ma na filme najviac zaujalo, je mizanscéna, ktorá je akoby ďalšou postavou filmu. Dej sa dohráva väčšinou v jednom byte, ale jednotlivé izby sú riešené takým spôsobom, že divák na tú farebnú škálu tak skoro nezabudne. Aj takéto rozhodnutia dokážu urobiť z diela filmovú klasiku. Príbeh sleduje tri dni v živote hlavnej hrdinky, ktorá zdieľa život v jednom byte so synom. Väčšinou sú ukazované len situácie typické pre život ženy v domácnosti ako chystanie jedla či upratovanie. Na živobytie si zarába ako prostitútka v domácnosti, to aj vidíme, keď každý deň prijíma mužských zákazníkov. Na prvý pohľad sa môže zdať, že jednotlivé dni sú rovnaké, no nie je to tak, to, že sa s hlavnou hrdinkou niečo deje, vidíme na malých odchýlkach, ktoré narušujú jej rutinu, až to tragického vyvrcholenia tretieho dňa. Môžeme nadávať na vražednú dĺžku filmu, ktorý má takmer tri a pol hodiny, no ja budem tvrdiť, že si ho treba pozrieť, lebo je tam mnoho zaujímavých situácií a filmárskych riešení. Povedal by som, že Jeanne Dielman je zaujímavým príspevkom do žánru pomalého kina. (30.03.2023)

Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90% (20.12.2015)

Kurzy vaření, stolování a přípravy kávy s hříšnou paní Jeanne. Formální minimalismus s drobnými odlišnostmi v repetitivním obsahu. Procedurální pozorování průběhu několika dní u paní, která ráno vyprovází syna do práce, a večer s ním povečeří a prohodí pár slov. Mezi tím vaří, zajde na nákup, za úplatu přijme pánskou návštěvu, vysprchuje se chystá večeři... Náhled do soukromí tak doslovný a herecky soustředěný, že voyeursky uspokojuje více, než kdyby byl dokumentem. Akademická čistota, která vám pro všechen ten čas, intimně strávený s jednou postavou, uvízne v palici. (21.04.2023)

Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.) (13.04.2011)

I když bych ten film chtěl nesnášet, protože je tak neskutečně dlouhý, tak musím uznat, že své kvality má. Donutí vás přemýšlet. Třeba o tom, proč to všechno dělá, proč nemluví, proč si nezpívá, proč něco neposlouchá, když dělá domácí práce. Tohle všechno a mnoho dalšího pak ospravedlňuje to, co nakonec udělá. Rozhodně zajímavý a ne nesmyslný přístup k filmu. (11.10.2015)