El Dorado

,,LOPE DE AGUIRRE, VLÁDCA SLOBODY, SNÁĎ TI BOH ODPUSTÍ..." __ Aj keď nerád, film som si pozrel na 2x, najprv zhruba do polovice a potom zvyšok. Porovnanie s Herzogom sa priam ponúka a treba ho aj využiť - veď koniec koncov, koľko filmov o tomto conquistadorovi bolo doposiaľ nakrútených? Oproti Herzogovmu dielu je El Dorado snáď vo všetkých oblastiach slabším filmov, no neznamená to, že by sa nejednalo a dobre nakrútené dielo. Kým u Herzoga je vo všetkých tých ,,potiacich" sa a špinavých záberov nekonečná džungla skôr peklom, u Saura s mnohými presvietenými zábermi akoby netvorila až tak dôležitý element, i keď potrebný nádych mystiky sa nájde aj tu. Rovnako tak je to s duchovným rozmerom, ktorým bol Aguirre celý presiaknutý, v El Dorade, je tiež badateľné ,,čosi viac", avšak výraznejšie až v závere inak skôr dobrodružne sa tváriaceho filmu. Úprimne, prvá polovica filmu na vtiahla omnoho viac než tá druhá (videl som ju až o pár dní neskôr), pri ktorej som sa už nevedel poriadne sústrediť a všetky tie ostria mečov v každej druhej či tretej scéne niekoho likvidujúce, boli postupne až otupné. Omero Abtonutti ako Aguirre bol však absolútne skvelý. Saurovmu El Doradu dávam rovnaký počet hviezd ako Herzogovmu dielu, avšak kým ,,Aguirra" možno ešte poctím ich plným počtom, u El Dorada niečo také nehrozí. (31. hodnotenie, 4. komentár k filmu) (06.03.2011)

El Dorado je krásný příklad toho, jak působivě lze vyprávět pomocí média filmu. Hlavní roli zde hraje příběh, který zcela určuje tempo filmu. Nejedná se ale o pouhou ilustraci literární předlohy (pokud lze za literární předlohu považovat někdy více někdy méně spolehlivé záznamy z dobových kronik a deníků), podřízenost ději je v tomto případě spíše výsada než absence dostatku tvůrčí kreativity. Saurovo pojetí příběhu o Aguirrovi by šlo nejvýstižněji označit jako filmový epos. „Rýmy“ kamery a „verše“ střihů zde pouze dotvářejí a podtrhují děj. A je to právě toto dotváření a potrhávání, které umožňuje působivost vyprávění. Místy až impresionistické snímání přírodních scenérií a ve vánku povlávajících záclon, závěsů a sítí v interiérech lodí se propojuje s explicitními scénami vraždění a intrikánským bojem o moc. Opulentnost některých záběrů však není projevem kýče, ale dokonale zapadá do kontextu dané scény. V duchu vyprávění„smrt čeká na každého a výpravy se začíná zmocňovat strach“ Saura inscenuje obrazy podobající se malířským plátnům a nechává je zapadat mezi horečkou a stihomamem stižené dobyvatele. Postava Samotného Aguirra, coby fanatického vůdce, není akcentována od začátku, ale vyplouvá na povrh s tím, jak se zhoršují podmínky a roste beznaděj účastníků výpravy. Saurovo z formálního hlediska konvenčnější dílo, tak vyzdvihuje samotný příběh coby podstatu filmu. Na rozdíl od Herzogovava lyrického pojetí příběhu, kde v hlavní roli vystupuje fanatismus a šílenost personifikovaná na osobu Klause Kinského. [LFŠ 2012 – host: Carlos Saura] (29.07.2012)

Saura se, nejspíš v zájmu "historické věrnosti", tak moc utápí v repetivním předvádění nekonečných půtek o moc a vůdčí pozici v dobyvatelské výpravě, až na tu samotnou výpravu, tedy putování nepřátelským peklem a prodírání se džunglí požírající těla i duše španělů, tak trochu zapomněl. Zajímavé, drsné a výpravné zpracování legendy, ale Herzog tak se svou verzí definitivně vede. A to nejen díky geniáně šílenému Klausu Kinsi. 7/10 (04.10.2012)

Píše se rok 1560 a honba za bájným zlatem El Dorada přerůstá do zničující síly hrabivosti a všudypřítomné bezútěšnosti lidské psychiky, která je znamenitě ztvárněná, nezpochybnitelně mistrovský kousek. Film nabízí přesně utříděná fakta, které jsou pečlivě konstruována, a přitom děj nezůstává nic dlužen ohromující podívané. Ve vzájemné souvislosti v ponuře působivé atmosféře zaujme neméně i brilantní hudba, jež fantasticky podbarvuje vnímavost celého zážitku. Obrazová krása EL DORADA je krutá a nelítostná, ale také úchvatná, nicméně připomínám, že smrťák s kosou je neustále nablízku. Pokud od filmu budete očekávat nablyštěnou podívanou bravurních akčních scén, budete nejspíše zklamáni. Protože jde o umělecké pojetí opírající se o historickou faktografii, stylizovanou do epického vyprávění. Musím se přiznat, že nejemocionálnější scéna, která mě dojala, bylo zabíjení koní, ještě dlouho po skončení mi nedala spát. Přesto, že příběh je formulován drsnějšími prostředky, tak mimo jiné režisér Carlos Saura veden nejlepšími úmysly výtečně namixoval kratičká milostná intermezza míšenky Inés a guvernéra Pedra de Ursúa, jde o jakési odlehčení s lehkým nádechem romantiky. Na druhou stranu je potřeba dodat, že film má průměrný herecký ansámbl vousatých mužů, ale bezohledný Lope de Aguirre (Omero Antonutti), dominuje v masce nelítostného mordýře, ze kterého jde někdy až strach. Opravdu je hodně uvěřitelný. A tak jen pro úplnost ještě dodám, že se opravdu jedná o výjimečnou podívanou, bez přeintelektualizovaných gest. Tak do toho, ať víte, jak to opravdu bylo. (19.08.2011)

Oproti Herzogove zpracovani musim jit o stupinek niz, Saurovo pojeti trpi prilisnou delkou a ohlasovaneho exlicitniho nasili jsem si taky moc neuzil. Ve snove pasazi na konci pribehu jsem si pripadal jako ve Faunove labyrintu (mysleno pejorativne). Herzogova verze mela charismatictejsiho hlavniho hrdinu a pusobivejsi spiritualni nadech. Nikdy bych netusil, ze dam Herzogovi prednost pred Saurou, nebot kvality druheho jmenovaneho jsou nesrovnatelne vyssi, ale ted se tak stalo. (04.09.2008)