Children of the Full Moon
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Potěšilo mě, že to není primárně o nejtěžší formě autismu jako spíš o tom, jak rodiče takto postižených dětí žijí (nebo přežívají?) a o tom, jak stát o péči těchto dětí nemá zrovna zájem. A překvapivě je to celé dost silné, i přes můj lehký odpor k tématu autismu (hlavně v tom nehledejte, že bych něco proti autismu měl, to fakt ne, spíš jen mě to téma zrovna nezajímá a tohle jsem chtěl vidět jen proto, že mě zaujal obsah) mě to dokázalo zaujmout a přišlo mi to i slušně udělané. Navíc kromě těch zlých chvil nám tu na konci jsou ukázány i ty dobré, takže to naštěstí není černobílé a my můžeme vidět, že ačkoli to ti rodiče mají sakra těžké (za což je cením, že to vůbec zvládají), tak přece jen ty svoje děti mají rádi. Tomu sice moc nerozumím, hlavně po tom všem, co se tady dělo, ale budiž, vždyť je to přece dobře, že rodiče mají své dítě/děti rádi. Ačkoli právě o těch rodičích bych se rád dozvěděl ještě víc a možná i to mi chybělo k nějaké spokojenosti, protože to nebylo špatné, své poselství to předalo a mělo to jistou sílu, ale i tak se nejedná o nic, co bych na potkání chválil. "Jen" o solidní televizní dokument se závažnými tématem. Obecně to ale asi stačí. Slabé 4* ()
Na tomto dokumentu oceňuji, že přímo řekl nepříjemnou pravdu. Česká psychiatrie je v některých případech v otřesném stavu. Většinou se nás média snaží přesvědčit, že například díky psychiatrické reformě je o všechny potřebné postaráno, ale já vím, že opak je pravdou. Ba co hůř! Pacientů s duš.poruchami, kteří propadnou systémem a nikdo se o ně nechce postarat je mnohem více. Ty, co potřebují pomoc nejvíce nikdo nechce, často ani rodina, protože jejich kombinace poruch je příliš vážná, personál zaneprazdňují a těžko obtížnou vyléčitelností "obtěžují "a jsou tudíž na dlouhodobé hospitalizace či sociální práci jsou nepohodlní. Neziskovky je nechtějí (starají se jen o vybrané diagn.), společnost je nepřijme, sociální služby brzo odpadají (ne všem pacientům dokážeme pomoci, hledejte pomoc ve fiktivním "někde" jinde). O problematické jedince nestojí ani psychiatrické nemocnice, které je umí jen nadopovat léky, které sice nic moc neléčí, ale uspí pacienta na téměř 24 hodin a pak je pro ně těžká i chůze, selhávají jim často kvůli vedlejším účinkům a nadměrnému užívání léků brzo orgány (játra, apod.). Dokonce se vstupní zprávy do nemocnice upravují tak, aby konfliktní pacient působil klidně, neagresivně a nemusel být díky úpravě reality vůbec přijat nebo jen na dva tři týdny a pak by mohl být brzo propuštěn. Viz případ vražedkyně z Tesca, která podle nemocnice prý vůbec nebyla nebezpečná a jen agresivitu účelově hrála, aby měla kde jíst a bydlet, přestože vyděšené spolupacientky i policie, která jí po nějaké atace přivezla policejním autem, o ní tvrdili opak. Situace je mnohdy ještě víc otřesná než ukazuje film. Někdy prostě horor, z kterého není pro pacienta ani rodinu úniku. Je to tak neuvěřitelné, až to působí vymyšleně. Je mi z tohoto skutečného stavu věcí moc smutno. A je to všechno "jenom" o penězích a jejich nedostatku, o nezájmu většinové společnosti, o neochotě rodiny se za postiženého veřejně postavit a bojovat , o strachu ze stigmatizace celé rodiny atd. ()
Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()
Rodiny, které se starají o tyhle děti, to mají fakt těžké. To ale musí být jasné snad každému i bez tohohle dokumentu. Takhle je to jen připomenutí toho, jaké máme štěstí, že my sami jsme v pořádku, zdraví a že naše starosti jsou vlastně bezvýznamné oproti lidem, kteří svůj život "věnují" svým postiženým dětem. Přidaná hodnota dokumentu ale veškerá žádná, zůstává jen to silné téma. ()
Dokument Deti uplnku bezpochyby odvypravuje pusobive lidske pribehy. Filmu se celkem i dari upozornit na existujici problem (nedostatecnou socialni peci) nicmene uz nenabizi nejakou konfrontaci- proc se filmari nesli zeptat nekoho kompetentniho, proc nejde danou vec zmenit? Vlastne s tim filmem mam uplne stejny problem jako s *Miluj me, jestli to dokazes- totiz jedna se spise o reportaze sestrihane v celovecerni film a opet nechybi odhaleny penis mentalne postizeneho cloveka. Na druhou stranu ocenuji ze s tim filmari nesli do kina (jako u vyse zmineneho filmu). POSLEDNI SLOVO: Pokud se o dane problematice chcete opravdu neco dozvedet, doporucuju spise 17 minutou epizodu z cyklu *Diagnoza: Autismus. Silnejsi 3/5* ()
Galerie (4)
Photo © Česká televize
Reklama