Children of the Full Moon
Obsahy(1)
Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...
Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Neuvěřitelně silné téma, po jehož shlédnutí mám pocit, že můj život je peříčko. Ty rodiny mají můj neskonalý obdiv, rodiče jsou hrdinové. Zmiňovat, že stát zase jednou selhal, je téměř zbytečné. Jen ve mě pořád hlodá otázka, proč se vynakládají miliardy (celosvětově) na prozkoumání kdejaké díry ve vesmíru, na nové zbraňové systémy atd, místo toho, aby se to nacpalo do výzkumu duševních chorob a trvale poruchových stavů poškození mozku. Nejen, že nevíme proč to vzniká, ale ani jak to dříve odhalit a natož jak to léčit. Psychiatrie je neléčí, ta dopuje, ne že by nechtěli, oni neví jak. A to nejde jen o těžké autisty, ale i o jiné postižení podobného typu. Tvůrci filmu mají můj obdiv a 1000% k tomu. ()
Tento dokument by měl vidět snad úplně každý, aby si dokázal představit, jak se lidé s nízkofunkčním autismem mohou projevovat. Již článek Petra Třešňáka v Respektu na mě hluboce zapůsobil a jsem rád, že si nyní mohu trochu lépe představit, čím si rodiny těchto lidí procházejí. ()
REALITA. Drsná, někdy smutná, ale opravdová. ()
Dokument Deti uplnku bezpochyby odvypravuje pusobive lidske pribehy. Filmu se celkem i dari upozornit na existujici problem (nedostatecnou socialni peci) nicmene uz nenabizi nejakou konfrontaci- proc se filmari nesli zeptat nekoho kompetentniho, proc nejde danou vec zmenit? Vlastne s tim filmem mam uplne stejny problem jako s *Miluj me, jestli to dokazes- totiz jedna se spise o reportaze sestrihane v celovecerni film a opet nechybi odhaleny penis mentalne postizeneho cloveka. Na druhou stranu ocenuji ze s tim filmari nesli do kina (jako u vyse zmineneho filmu). POSLEDNI SLOVO: Pokud se o dane problematice chcete opravdu neco dozvedet, doporucuju spise 17 minutou epizodu z cyklu *Diagnoza: Autismus. Silnejsi 3/5* ()
Je dobře, že se lidi dovědí o takovéto malé skupině rodin, kterým nikdo neumí (a někdy nechce) pomoct. Výborně natočené. ()
Osvěta musí být. ()
Upřímná výpověď o autismu s MR, která vyvrací rainmanovskou scifi o vtipálkovi s geniálními schopnostmi, čistým sakem a asertivními rituály. Tady je realita prosta líbivého umění dojímat. Realita obětavé lásky pečujících, absence zpětné vazby, realita odmítnutí a násilné saturace. Konečně první krok k pochopení nevyléčitelné introverze s patologickou asocialitou. Už jen zbývá doporučit shlédnout těm, kteří mohou ovlivnit zakázku státu . Slovy Hynka Jůna: zakázka státu musí být kvalita života. Kvalita života autistů i jejich blízkých. ()
Naprosto souzním s komentářem PetrPan. Ve filmu mi chybělo porozumění a přijetí těchto dětí. Ne jako někoho, kdo je náročný, nezvladatelný, nemocný. Ne jako někoho, kdo neumí komunikovat a neumí se chovat. Ale jako někoho, kdo perfektně komunikuje každým svým pohybem a zvukem, každou svou činností a chce jen, abychom ho milovali, snažili se ho chápat, vycházeli vstříc. Věřím, že každá z rodin se o to snaží, seč může, a že chybějící péče a povědomí jim to rozhodně neusnadňuje. Souhlasím, že je třeba změnit přístup k péči a podpoře těchto rodin. Ale myslím, že ta změna se musí odehrát hlavně v našich hlavách a srdcích. Proč tolik lpíme na "to se nedělá", že přes to nevidíme člověka a jeho emoce? Proč si myslíme, že projevy těch "dětí" jsou přehnané, neadekvátní - jen proto, že nerozumíme jejich příčinám? Obávám se, že je to odraz toho, jak přistupujeme sami k sobě. Všechny emoce bychom rádi uměli zdůvodnit a pokud možno je neprojevovali - je přece třeba se chovat co nejvíc "normálně" a nedávat příliš jasně najevo, co cítím, protože "co by si lidi pomysleli". Tyhle "děti" to mají jinak. A my se ve filmu můžeme pohoršit nad ženou, která "úplně nepochopitelně" dává věci několikrát denně pod postel a má při tom čirou radost - to považujeme za projev "nemoci". Zato ženu, která ty věci zpod postele několikrát denně vyndavá, protože trvá na tom, že to musí být "uklizené", je u toho zpruzená, ale dělá to zas a znovu - tu považujeme za zdravou, normální, to se nám zdá být správné a pochopitelné. Vážně? ()
Jeden z nejsilnejsich dokumentu... ()
Silný dokument, který ukázal nemoc o které pravděpodobně většina lidí neví nic. Mám na to ale trošku kontroverzní názor. Tito lidé NIKDY neprožijí kvalitní život a to ani s tou nejlepší asistencí. Sami ze života nic nemají a jejich zdravé okolí o život příjde, proto nevidím důvod, aby stát něco extra financoval. Naopak tento dokument by měli vidět povinně úplně všichni puberťáci, pro které jsou nejdůležitější pařby, chlast a bordel, aby si začali vážit svého života. ()
Každému z nás se už určitě stalo, že jsme po dokoukání nějakého, po emotivní stránce, silného filmu zůstali tímto zážitkem uvnitř zasaženi. Ve většině případech tyto filmy staví na výborných hercích, kvalitním scénáři a v neposlední řadě svůj masterpiece, pokud se o nějaký jedná, obrní úžasným soundtrackem. Avšak Děti úplňku nejsou filmem, jsou skutečnými osobami. Jsou autentičtí více než by toho byl jakýkoli herec na světě schopen, scénáristou se stal drsný život a soundtrack je směs zvuků od křiku, pláče až po nepříjemné dunění v hlavě při jejím mlácení o zeď. Tento dokument nemá za cíl vyvolat ve vás smutek nebo lítost, ta se dostaví tak nějak automaticky po prvním pohledu na člověka neuvědomujícího si jak markantně ovlivňuje život všem lidem v jeho okolí. To pak nevíte zda-li máte více litovat tuto osobu nebo jeho příbuzné, kteří se naprosto vzdali svého života, aby se o tuto osobu mohli starat. Litovat je zde proto úplně zbytečné, avšak přiznám se, že i ke mně se nějaká ta lítost dostavila. Na druhou stranu si ale myslím, že za pár týdnů si na tyto konkrétní osoby už pravděpodobně vůbec nevzpomenu. Žádná hodnocení ani komentáře jim nepomohou, ale skutečnost, že existují a existovat budou, by si prostě měla veřejnost uvědomovat. Smyslem dokumentu bylo zkrátka informovat a toho bylo kvalitní cestou docíleno. 5* ()
Šokující a děsivé. Pokud na to máte sílu tak pohlédněte do očí skutečně vážné duševní nemoci. ()
Námět a zápletka: 5/10 ... Vizuální stránka: 5/10 ... Soundtrack: 3/10 ... Didaktický potenciál: 4/10 ... Celkový dojem: 5/10. ()
"Říkala mi jedna moje kamarádka, že když vonemocní, nebo se narodí zvíře s postižením, tak se ta smečka buď semkne, a vlastně se o něj postará a nebo ho vyštípe z tý smečky ven. Já se v tudle chvíli cítím s Dorkou vyštípávána ven." Moje milá zlatá paní, ve zvířecí říši to funguje jen jedním způsobem: narodí se slabý jedinec a je to pro něj konečná, už samotná matka se ho bude snažit zabít nebo aspoň zbavit. Tak buďte ráda, že v tomhle ohledu nejsme jako zvířata a právě o slabé jedince se aspoň nějak postaráme. Postarat se o znevýhodněné osoby (ať už psychicky, fyzicky, kombinovaně) byl, je a bude vždycky problém. Už jen, když si připomenu, co jsem se učila na státnice. Zoufale malé množství ústavů, stacionářů a dalších zařízení, které by pomohly rodičům. Ale i kdyby byl dostatek, kdo tam asi bude pracovat? Je to nesmírně náročná práce, u které člověk nevydrží celý život. A proto obrovský respekt rodičům (i pracovníkům zařízení). Téměř neustále se v práci setkávám s dětmi, které mají kombinovaný typ postižení a neustále dávám za pravdu naší magistře, co nás učila, že hlavním problémem je to, jak se technika zdokonaluje. Před lety se dříve narozené děti nepodařilo zachránit a tak příroda udělala přirozený výběr, slabý jedinec nepřežil. Ale dnes doktoři dokáží odrodit sebevíc nevyvinuté dítě a v inkubátoru ho "dopéct" jenomže už když se to dítě narodí dřív, tak má predispozice k postižení a to nezmizí, jakmile se vytáhne z inkubátoru. 98% všech dětí, jejichž diagnózu si v práci přečtu má extrémní prematuritu. Chápu, že to doktorovi zvedne ego, když dokáže zachránit dítě, které se mu sotva vleze do dlaně, ale stojí to za to? Stojí to pak těm rodičům za celoživotní odříkávání a sebeobětování pro dítě, když ani nemají od státu zabezpečenou tolik potřebnou pomoc? Velmi dobrý a potřebný dokument ukazující realitu. A opět něco ze školy: Vyspělost státu se dá měřit podle toho, jak je schopen zabezpečit osoby se zdravotním postižením. ()
Je hrozné, že i přes všechny pokroky lidstva se s tímto nedokážeme lépe vypořádat. Bylo těžké se dívat na tento dokument, nedokáži si vůbec představit, jak těžko by mi bylo něco takového denně prožívat. ()
Na dokument "Děti úplňku" o rodinách dětí s nízkofunkčním autismem jsem byl docela zvědavý - přeci jen, článek Petra Třešňáka, který stal na začátku zrodu filmu, považuju za učebnicový příklad žurnalistiky, kdy osobní investice a zaujetí autora pomáha pochopit problém a nikoli naopak. Výsledek mě zas až tak úplně nepřekvapil - na film se samozřejmě nekouká příjemně, ale vyloženě explicitní nebo vyhrocenou situaci taky nezachycuje (mimo pár archivních záběrů). Problém filmu je, že byl od začátku točen s konkrétním záměrem a docela přímočaře to sleduje. Tzn. na jedné straně vidíme každodenní řeholi a strastí rodičů, kteří mají "děti úplňku" doma a vypadají tak nějak smírlivě zničeně, jako když v Karlíkovi a továrně na čokoládu vyhodí pana Bucketa z továrny na zubní pastu. Na druhé straně je celkem vysmátý terapeut, vykládající v zařízení, kde klienti (byť viditelně postižení) nepůsobí jako variace na Tasmánského čerta a dokonce vám řeknou, jak se mají a co snídali. Pokud je poselstvím filmu to, že stát by měl mít na zřeteli i kvalitu života těchto lidí skrz existenci kvalitních a personálně zajištěných zařízení, souhlasím s tím. Ale na osobní rovině jsem si z dokumentu odnesl akorát pocit "buďte rádi, že máte zdravé děti. Nebo žádné." ()
Milujeme Rainmana...ale takovéhle děti většina z nás nikdy neviděla. Společnost je prý tak kvalitní, jak kvalitně se dokáže postarat o své nejslabší a nejzranitelnější členy. Máme hodně co dohánět, zdá se. Jak pečovat o někoho, kdo vás za to mlátí? Jak ho mít rád, i když si stokrát za den a rok za rokem připomínáme, že nám neubližuje schválně? A hlavně - jak nemyslet na to, co s těmito dětmi bude, až ti, kteří tohle všechno dokáží, zestárnou a zemřou? Pomůžeme? ()
Po zhlédnutí filmu Děti úplňku mi bylo hodně těžko. Převládající emoce u mě byly úzkost a děs. Děs, že těm dětem asi nikdy neporozumíme, protože základní komunikační kanál zůstává uzavřen. Nedovedu si představit, že bych něco takového vydržela. Nikdy nekomentuji příspěvky ostatních, ale zde se musím ohradit. Nikdo, kdo toto nezažije na vlastní kůži, by neměl hodnotit chování rodičů. Ani snad rodiče jiných autistů, protože z dokumentu a dostupných materiálů je patrné, že míra postižení je u každého jedince jiná. A ve filmu rozhodně nemůže a není zachyceno vše. Jejich vyznání byla naprosto upřímná, odzbrojující a nadmíru lidská. Nesmírně si jich za jejich odvahu vážím a paní režisérce děkuji za silné téma nutící k zamyšlení. ()
Ani nevím, jak přesně popsat pocity, které ve mně ještě pár dní po zhlédnutí rezonují. Je samozřejmě hrůza co rodiny takto postižených prožívají (zpověď otce, který otevřeně přizná, že přemýšlel, zda to "neukončit" byla asi nejsilnější kafe). Větší hrůza ale je, že jim stát nezajistí pomoc. Na koho se obrátit? Proč se o tom víc nemluví? Snad se díky dokumentu podaří na problém víc upozornit a stane se nějaký zázrak. ()
Výborně natočené. Ale je mi upřímně líto rodičů. Obdivuji je, že to vůbec zvládají. Co taky jiného jim zbývá, když některé ty děti i dospělé nechtějí ani do ústavu. Kdo se o ně bude starat, až rodiče umřou? Stejně v tom ústavu skončí. To mě vždycky přišlo šílené, že tam někdo musí žít. Na druhou stranu pokud jsou ti lidé agresivní pro sebe a okolí,v některých případech by to bylo dobré řešení. Holka házející věci kolem sebe, napadající ostatní,to je takový extrém, že je to o zdraví. ()