Děti úplňku

Je to síla! Nemusí to nutně tlačit na pilu a ždímat z vás slzy tklivými záběry. Je to přesně trefený obraz toho, že lidé, co mají doma autistu, mají nad hlavou kousek svatozáře, ale taky pořádnou dávku lidství. Účelem dokumentu je pohnout věcmi, které tady stagnují léta, ať už se jedná o celospolečenskou debatu a vnímání, tak i roli státu, který nejenom, že neumí s některými lidmi naložit, ale často odmítá podat i pomocnou ruku. Vyčítat tomu absenci konfrontace s kýmkoliv z „druhé strany“ nemá smysl. To bude až v případě, pokud tenhle vykopnutý balon někdo nepochopitelně zahraje do autu. (03.05.2017)

Na tomto dokumentu oceňuji, že přímo řekl nepříjemnou pravdu. Česká psychiatrie je v některých případech v otřesném stavu. Většinou se nás média snaží přesvědčit, že například díky psychiatrické reformě je o všechny potřebné postaráno, ale já vím, že opak je pravdou. Ba co hůř! Pacientů s duš.poruchami, kteří propadnou systémem a nikdo se o ně nechce postarat je mnohem více. Ty, co potřebují pomoc nejvíce nikdo nechce, často ani rodina, protože jejich kombinace poruch je příliš vážná, personál zaneprazdňují a těžko obtížnou vyléčitelností "obtěžují "a jsou tudíž na dlouhodobé hospitalizace či sociální práci jsou nepohodlní. Neziskovky je nechtějí (starají se jen o vybrané diagn.), společnost je nepřijme, sociální služby brzo odpadají (ne všem pacientům dokážeme pomoci, hledejte pomoc ve fiktivním "někde" jinde). O problematické jedince nestojí ani psychiatrické nemocnice, které je umí jen nadopovat léky, které sice nic moc neléčí, ale uspí pacienta na téměř 24 hodin a pak je pro ně těžká i chůze, selhávají jim často kvůli vedlejším účinkům a nadměrnému užívání léků brzo orgány (játra, apod.). Dokonce se vstupní zprávy do nemocnice upravují tak, aby konfliktní pacient působil klidně, neagresivně a nemusel být díky úpravě reality vůbec přijat nebo jen na dva tři týdny a pak by mohl být brzo propuštěn. Viz případ vražedkyně z Tesca, která podle nemocnice prý vůbec nebyla nebezpečná a jen agresivitu účelově hrála, aby měla kde jíst a bydlet, přestože vyděšené spolupacientky i policie, která jí po nějaké atace přivezla policejním autem, o ní tvrdili opak. Situace je mnohdy ještě víc otřesná než ukazuje film. Někdy prostě horor, z kterého není pro pacienta ani rodinu úniku. Je to tak neuvěřitelné, až to působí vymyšleně. Je mi z tohoto skutečného stavu věcí moc smutno. A je to všechno "jenom" o penězích a jejich nedostatku, o nezájmu většinové společnosti, o neochotě rodiny se za postiženého veřejně postavit a bojovat , o strachu ze stigmatizace celé rodiny atd. (03.05.2017)

Jedna jediná hvězda za názory pana doktora Jůna. Ano, o tom to skutečně je. Sociální stát by měl být za každých okolností připraven postarat se tam, kde selhává rodina, a to ať přirozeně, všichni stárneme nebo méně přirozeně, tedy pro neschopnost té či oné rodiny se o své děti postarat, a to z jakýchkoliv příčin. To bez výhrad podepisuji, stejně jako to, že by měl tento stát nastavit takové podmínky, aby rodina s postiženým dítětem (dětmi) mohla "normálně" existovat. Oním normálně fungovat v uvozovkách se ale dostávám k tomu, s čím nemohu a ani nechci souhlasit, k tomu, z čeho se mi jako rodiči dvou autistických dětí udělalo zle. Z dokumentu, který je primárně založen na postojích rodičů, kteří se stali "oběťmi" svých dětí a svou frustraci si při pohledu na své dítě stále přípomínají ( "já si musím stále přípomínat, že je to nemoc, že ona to vlastně nedělá schválně..."), z rodičů (ne všech, z maminky dospělé Marcely snad jako z jediné čišela přes veškeré brblání čistá a upřímná láska ke své dceři), kteří křičí , jak strašně těžké to mají, ale zároveň nesdělí ani špetku z toho, co se snažili pro svou rodinu, včetně svého autistického dítěte udělat. Ano, tady si uvědomuju, že tento dokument z iniciativy Petra Třešňáka měl zejména ukázat onu zdrcující "tíhu", ono strašlivé "sebeobětování se". Ano je to těžké, hodně těžké, ale především jsou to a budou vždy jen a jen NAŠE děti. To, že v dokumentu se neobjevil ani náznak toho, co se ta či ona rodina (kromě klecí a přivazování k židličce) snažila pro své děti a jejich (ono jejich pod sebou skrývá celou rodinu) plnohodnotný život udělat. Jak moc a intenzivně a různými způsoby se snažili (kromě léků, volání záchranek a pobytů v psychiatrických léčebnách) ke svému dítěti proniknout a kolik své lásky mu byli schopni dát, to skutečně považuju za obrovský faul. A chci věřit tomu, a vlastně i věřím, že to jen nebylo řečeno, ale bylo to tam. Všem rodinám, nejen těm v dokumentu, s PAS držím palce a vzkazuji, že první a nejdůležitšjší krok při diagnóze autismus, je vlastní smíření se s ní. Jinak to totiž moc nefunguje a úplně normální to taky NIKDY nebude. A proto bude vždy normálně v uvozovkách. Ale je to a vždy bude především na nás, tedy rodičích. (02.05.2017)

Ono přání před narozením, kdy je začínající rodince jedno jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně ať je zdraví - dostává úplně jinou úroveň po zhlédnutí tohoto důležitého dokumentu. Trochu jako, když jsme se tehdy dívali na Katku, prostě je to těžké se na to dívat, autismus je ovšem všude kolem nás, a proto je dobré mít alespoň to nejmenší povědomí. (27.01.2023)

Neuvěřitelně silné téma, po jehož shlédnutí mám pocit, že můj život je peříčko. Ty rodiny mají můj neskonalý obdiv, rodiče jsou hrdinové. Zmiňovat, že stát zase jednou selhal, je téměř zbytečné. Jen ve mě pořád hlodá otázka, proč se vynakládají miliardy (celosvětově) na prozkoumání kdejaké díry ve vesmíru, na nové zbraňové systémy atd, místo toho, aby se to nacpalo do výzkumu duševních chorob a trvale poruchových stavů poškození mozku. Nejen, že nevíme proč to vzniká, ale ani jak to dříve odhalit a natož jak to léčit. Psychiatrie je neléčí, ta dopuje, ne že by nechtěli, oni neví jak. A to nejde jen o těžké autisty, ale i o jiné postižení podobného typu. Tvůrci filmu mají můj obdiv a 1000% k tomu. (06.05.2022)