poster

Děti úplňku (TV film)

  • angličtina

    Children of the Full Moon

    (festivalový název)

Dokumentární

Česko, 2017, 52 min

Kamera:

Josef Nekvasil

Producenti:

Alena Müllerová
(další profese)
  • Sidonka
    ****

    Na tomto dokumentu oceňuji, že přímo řekl nepříjemnou pravdu. Česká psychiatrie je v některých případech v otřesném stavu. Většinou se nás média snaží přesvědčit, že například díky psychiatrické reformě je o všechny potřebné postaráno, ale já vím, že opak je pravdou. Ba co hůř! Pacientů s duš.poruchami, kteří propadnou systémem a nikdo se o ně nechce postarat je mnohem více. Ty, co potřebují pomoc nejvíce nikdo nechce, často ani rodina, protože jejich kombinace poruch je příliš vážná, personál zaneprazdňují a těžko obtížnou vyléčitelností "obtěžují "a jsou tudíž na dlouhodobé hospitalizace či sociální práci jsou nepohodlní. Neziskovky je nechtějí (starají se jen o vybrané diagn.), společnost je nepřijme, sociální služby brzo odpadají (ne všem pacientům dokážeme pomoci, hledejte pomoc ve fiktivním "někde" jinde). O problematické jedince nestojí ani psychiatrické nemocnice, které je umí jen nadopovat léky, které sice nic moc neléčí, ale uspí pacienta na téměř 24 hodin a pak je pro ně těžká i chůze, selhávají jim často kvůli vedlejším účinkům a nadměrnému užívání léků brzo orgány (játra, apod.). Dokonce se vstupní zprávy do nemocnice upravují tak, aby konfliktní pacient působil klidně, neagresivně a nemusel být díky úpravě reality vůbec přijat nebo jen na dva tři týdny a pak by mohl být brzo propuštěn. Viz případ vražedkyně z Tesca, která podle nemocnice prý vůbec nebyla nebezpečná a jen agresivitu účelově hrála, aby měla kde jíst a bydlet, přestože vyděšené spolupacientky i policie, která jí po nějaké atace přivezla policejním autem, o ní tvrdili opak. Situace je mnohdy ještě víc otřesná než ukazuje film. Někdy prostě horor, z kterého není pro pacienta ani rodinu úniku. Je to tak neuvěřitelné, až to působí vymyšleně. Je mi z tohoto skutečného stavu věcí moc smutno. A je to všechno "jenom" o penězích a jejich nedostatku, o nezájmu většinové společnosti, o neochotě rodiny se za postiženého veřejně postavit a bojovat , o strachu ze stigmatizace celé rodiny atd.(3.5.2017)

  • Una111
    ****

    Dokument chtěl upozornit na poruchu, o které se málo ví, a na osamocenost rodičů v péči o jejich takto těžce postižené děti. Neslyšíme sice od rodičů žádná jalová slova o lásce, ale vidíme ji v každém jejich kroku, v každém činu! Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem! Klobouk dolů před těmito rodiči a jejich obětavostí! - - - A že tyto děti není kam umístit, aby si rodiče a rodinní příslušníci alespoň trochu oddychli a mohli načerpat nové síly, to je neuvěřitelná ostuda celého zdravotnického systému! Díky režisérce za její dokument, který toto téma otevřel!(6.5.2017)

  • capka
    **

    Naprosto souzním s komentářem PetrPan. Ve filmu mi chybělo porozumění a přijetí těchto dětí. Ne jako někoho, kdo je náročný, nezvladatelný, nemocný. Ne jako někoho, kdo neumí komunikovat a neumí se chovat. Ale jako někoho, kdo perfektně komunikuje každým svým pohybem a zvukem, každou svou činností a chce jen, abychom ho milovali, snažili se ho chápat, vycházeli vstříc. Věřím, že každá z rodin se o to snaží, seč může, a že chybějící péče a povědomí jim to rozhodně neusnadňuje. Souhlasím, že je třeba změnit přístup k péči a podpoře těchto rodin. Ale myslím, že ta změna se musí odehrát hlavně v našich hlavách a srdcích. Proč tolik lpíme na "to se nedělá", že přes to nevidíme člověka a jeho emoce? Proč si myslíme, že projevy těch "dětí" jsou přehnané, neadekvátní - jen proto, že nerozumíme jejich příčinám? Obávám se, že je to odraz toho, jak přistupujeme sami k sobě. Všechny emoce bychom rádi uměli zdůvodnit a pokud možno je neprojevovali - je přece třeba se chovat co nejvíc "normálně" a nedávat příliš jasně najevo, co cítím, protože "co by si lidi pomysleli". Tyhle "děti" to mají jinak. A my se ve filmu můžeme pohoršit nad ženou, která "úplně nepochopitelně" dává věci několikrát denně pod postel a má při tom čirou radost - to považujeme za projev "nemoci". Zato ženu, která ty věci zpod postele několikrát denně vyndavá, protože trvá na tom, že to musí být "uklizené", je u toho zpruzená, ale dělá to zas a znovu - tu považujeme za zdravou, normální, to se nám zdá být správné a pochopitelné. Vážně?(4.5.2017)

  • honajz
    ****

    Velmi důležitý dokument o tématu, o němž se moc nemluví, ale na druhou stranu hodně bezradný. Nemyslím teď zpracováním, tam jde po osudech těch lidí, všech podmínek, negativech, ale i jistých kladech skutečně cíleně a přesně, ale myslím tím celkový pocit z toho, co a jak vlastně dělat. Stát nemá o péči příliš zájem, a je znát, že ani spousta těch rodičů netuší, co s těmi dělat, když jsou permanentně mimo, nevnímají vás, nepohladí, a do jejich světa se nedá dostat. Nedokážu si představit, co bych v roli rodiče postaveného před takovou diagnozu dítěte dělal - ale o to zajímavější právě jsou všechny ty výpovědi, a to jak lidí, kteří to vzdali, těch, kteří to tak nějak jen přežívají, i těch, co se snaží najít u svých dětí alespoň kousek odezvy. Vlastně ten dokument ani tak není o těch dětech a jejich světě, protože to je myslím jiná dimenze, jako spíše o těch, kteří o ně pečují a starají se o ně, a o jejich přístupu k celé nejednoznačné problematice. Protože zde nejde zaujmout jeden jasný jediný a správný postoj.(4.7.2017)

  • Hanys_
    ***

    Rodiny, které se starají o tyhle děti, to mají fakt těžké. To ale musí být jasné snad každému i bez tohohle dokumentu. Takhle je to jen připomenutí toho, jaké máme štěstí, že my sami jsme v pořádku, zdraví a že naše starosti jsou vlastně bezvýznamné oproti lidem, kteří svůj život "věnují" svým postiženým dětem. Přidaná hodnota dokumentu ale veškerá žádná, zůstává jen to silné téma.(7.5.2017)