Reklama

Reklama

Děti úplňku

(TV film)
  • angličtina Children of the Full Moon (festivalový název)
všechny plakáty
Dokumentární
Česko, 2017, 52 min

Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...

Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)

(více)

Recenze (35)

PetrPan 

všechny recenze uživatele

Jedna jediná hvězda za názory pana doktora Jůna. Ano, o tom to skutečně je. Sociální stát by měl být za každých okolností připraven postarat se tam, kde selhává rodina, a to ať přirozeně, všichni stárneme nebo méně přirozeně, tedy pro neschopnost té či oné rodiny se o své děti postarat, a to z jakýchkoliv příčin. To bez výhrad podepisuji, stejně jako to, že by měl tento stát nastavit takové podmínky, aby rodina s postiženým dítětem (dětmi) mohla "normálně" existovat. Oním normálně fungovat v uvozovkách se ale dostávám k tomu, s čím nemohu a ani nechci souhlasit, k tomu, z čeho se mi jako rodiči dvou autistických dětí udělalo zle. Z dokumentu, který je primárně založen na postojích rodičů, kteří se stali "oběťmi" svých dětí a svou frustraci si při pohledu na své dítě stále přípomínají ( "já si musím stále přípomínat, že je to nemoc, že ona to vlastně nedělá schválně..."), z rodičů (ne všech, z maminky dospělé Marcely snad jako z jediné čišela přes veškeré brblání čistá a upřímná láska ke své dceři), kteří křičí , jak strašně těžké to mají, ale zároveň nesdělí ani špetku z toho, co se snažili pro svou rodinu, včetně svého autistického dítěte udělat. Ano, tady si uvědomuju, že tento dokument z iniciativy Petra Třešňáka měl zejména ukázat onu zdrcující "tíhu", ono strašlivé "sebeobětování se". Ano je to těžké, hodně těžké, ale především jsou to a budou vždy jen a jen NAŠE děti. To, že v dokumentu se neobjevil ani náznak toho, co se ta či ona rodina (kromě klecí a přivazování k židličce) snažila pro své děti a jejich (ono jejich pod sebou skrývá celou rodinu) plnohodnotný život udělat. Jak moc a intenzivně a různými způsoby se snažili (kromě léků, volání záchranek a pobytů v psychiatrických léčebnách) ke svému dítěti proniknout a kolik své lásky mu byli schopni dát, to skutečně považuju za obrovský faul. A chci věřit tomu, a vlastně i věřím, že to jen nebylo řečeno, ale bylo to tam. Všem rodinám, nejen těm v dokumentu, s PAS držím palce a vzkazuji, že první a nejdůležitšjší krok při diagnóze autismus, je vlastní smíření se s ní. Jinak to totiž moc nefunguje a úplně normální to taky NIKDY nebude. A proto bude vždy normálně v uvozovkách. Ale je to a vždy bude především na nás, tedy rodičích. ()

rikitiki 

všechny recenze uživatele

Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()

Reklama

honajz 

všechny recenze uživatele

Velmi důležitý dokument o tématu, o němž se moc nemluví, ale na druhou stranu hodně bezradný. Nemyslím teď zpracováním, tam jde po osudech těch lidí, všech podmínek, negativech, ale i jistých kladech skutečně cíleně a přesně, ale myslím tím celkový pocit z toho, co a jak vlastně dělat. Stát nemá o péči příliš zájem, a je znát, že ani spousta těch rodičů netuší, co s těmi dětmi dělat, když jsou permanentně mimo, nevnímají vás, nepohladí, a do jejich světa se nedá dostat. Nedokážu si představit, co bych v roli rodiče postaveného před takovou diagnozu dítěte dělal - ale o to zajímavější právě jsou všechny ty výpovědi, a to jak lidí, kteří to vzdali, těch, kteří to tak nějak jen přežívají, i těch, co se snaží najít u svých dětí alespoň kousek odezvy. Vlastně ten dokument ani tak není o těch dětech a jejich světě, protože to je myslím jiná dimenze, jako spíše o těch, kteří o ně pečují a starají se o ně, a o jejich přístupu k celé nejednoznačné problematice. Protože zde nejde zaujmout jeden jasný jediný a správný postoj. ()

Isherwood 

všechny recenze uživatele

Je to síla! Nemusí to nutně tlačit na pilu a ždímat z vás slzy tklivými záběry. Je to přesně trefený obraz toho, že lidé, co mají doma autistu, mají nad hlavou kousek svatozáře, ale taky pořádnou dávku lidství. Účelem dokumentu je pohnout věcmi, které tady stagnují léta, ať už se jedná o celospolečenskou debatu a vnímání, tak i roli státu, který nejenom, že neumí s některými lidmi naložit, ale často odmítá podat i pomocnou ruku. Vyčítat tomu absenci konfrontace s kýmkoliv z „druhé strany“ nemá smysl. To bude až v případě, pokud tenhle vykopnutý balon někdo nepochopitelně zahraje do autu. ()

Una111 

všechny recenze uživatele

Dokument chtěl upozornit na poruchu, o které se málo ví, a na osamocenost rodičů v péči o jejich takto těžce postižené děti. Neslyšíme sice od rodičů žádná jalová slova o lásce, ale vidíme ji v každém jejich kroku, v každém činu! Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem! Klobouk dolů před těmito rodiči a jejich obětavostí! - - - A že tyto děti není kam umístit, aby si rodiče a rodinní příslušníci alespoň trochu oddychli a mohli načerpat nové síly, to je neuvěřitelná ostuda celého zdravotnického systému! Díky režisérce za její dokument, který toto téma otevřel! ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama