Reklama

Reklama

Děti úplňku

(TV film)
  • angličtina Children of the Full Moon (festivalový název)

Obsahy(1)

Probouzí se v nich síly, které neumíme ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají, ani proč na ně má takový vliv Měsíc. Žijí mezi námi a prožívají každodenní peklo na Zemi – rodiny a děti s diagnózou nejtěžšího autismu. Většina filmů o autismu představuje jeho polohu, která nám připadá něčím fascinující a přitažlivá. Ukazuje lidi vybavené zvláštní vnímavostí a neobvyklými schopnosti často hraničícími s genialitou. Režisérka Veronika Stehlíková se však v tomto dokumentu vydává prozkoumat jinou, méně fotogenickou a mnohem méně známou tvář této nemoci, než kterou známe ze skvělého podání Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Této – nejtěžší – formě autismu se odborně říká „nízkofunkční". Patří k nejnáročnějším a nejhůře zvladatelným zdravotním postižením vůbec. Ti, kteří jí trpí, mají problém v naší společnosti normálně fungovat. Dokument zachycuje situaci čtyř rodin s různě starými dětmi. Adéla má autismus spojený s mentální retardací a problémovým chováním. Nemluví, je neustále v pohybu. Hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje, léta nosila boxerskou helmu, která ji pomáhala ochránit před ní samotnou. Matka dospělé Marcely posté za den vyndává oblečení naházené pod postelí a rozsypanou mouku v kuchyni. Další rodině zachránila život klec, ve které jejich čtyřiadvacetiletý syn tráví většinu svého života. Mimo ni útočí lidem na obličej, mlátí pěstmi, vypichuje oči. Dorotka propadá záchvatům zoufalého sebepoškozování, při němž ji neudrží ani 3 dospělí lidé...

Diskusi o nedostatečné pomoci rodinám s dětmi s nízkofunkčním autismem rozvířila v roce 2016 tragédie matky, která i s autistickým synem skočila pod vlak. Situaci komentuje terapeut Hynek Jůn, který se zásadně zasloužil o růst povědomí o této nemoci a rozvoj specializované péče pro lidi s touto závažnou diagnózou. Sociální služby, které mají lidem se zdravotním postižením pomáhat, totiž tyto nejtěžší klienty paradoxně často odmítají. Nemají na ně ze strany státu dostatek prostředků. Přitom právě kvalitní péče dokáže životní pohodu takto nemocných lidí výrazně zlepšit. Dokument Děti úplňku vznikl z iniciativy manželů Petry a Petra Třešňákových. Poté, co jejich dcera Dorota v šesti letech skončila hospitalizovaná v dětské psychiatrické léčebně, si uvědomili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost. Rozhodli se na problém upozornit a usilovat o zkvalitnění sociálních služeb. (Česká televize)

(více)

Recenze (41)

honajz2 

všechny recenze uživatele

Potěšilo mě, že to není primárně o nejtěžší formě autismu jako spíš o tom, jak rodiče takto postižených dětí žijí (nebo přežívají?) a o tom, jak stát o péči těchto dětí nemá zrovna zájem. A překvapivě je to celé dost silné, i přes můj lehký odpor k tématu autismu (hlavně v tom nehledejte, že bych něco proti autismu měl, to fakt ne, spíš jen mě to téma zrovna nezajímá a tohle jsem chtěl vidět jen proto, že mě zaujal obsah) mě to dokázalo zaujmout a přišlo mi to i slušně udělané. Navíc kromě těch zlých chvil nám tu na konci jsou ukázány i ty dobré, takže to naštěstí není černobílé a my můžeme vidět, že ačkoli to ti rodiče mají sakra těžké (za což je cením, že to vůbec zvládají), tak přece jen ty svoje děti mají rádi. Tomu sice moc nerozumím, hlavně po tom všem, co se tady dělo, ale budiž, vždyť je to přece dobře, že rodiče mají své dítě/děti rádi. Ačkoli právě o těch rodičích bych se rád dozvěděl ještě víc a možná i to mi chybělo k nějaké spokojenosti, protože to nebylo špatné, své poselství to předalo a mělo to jistou sílu, ale i tak se nejedná o nic, co bych na potkání chválil. "Jen" o solidní televizní dokument se závažnými tématem. Obecně to ale asi stačí. Slabé 4* ()

LEGACY 

všechny recenze uživatele

Ono přání před narozením, kdy je začínající rodince jedno jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně ať je zdraví - dostává úplně jinou úroveň po zhlédnutí tohoto důležitého dokumentu. Trochu jako, když jsme se tehdy dívali na Katku, prostě je to těžké se na to dívat, autismus je ovšem všude kolem nás, a proto je dobré mít alespoň to nejmenší povědomí. ()

Reklama

rikitiki 

všechny recenze uživatele

Dokumenty by měly i upozorňovat na nějaký problém, a tenhle to udělal. Nebudu se zabývat standardní kamerou a standardní prací s respondenty. Důležité je, že otevřel závažné téma. Šel hodně do soukromí rodin. Ukázal něco, co se zatím neukázalo a možná jsou lidé, kteří si myslí, že by to i mělo zůstat skryto. Ukázal hodně zoufalství ale i hodně lásky a obětavosti. ___ A je tady, sakra, něco v nepořádku, když stát nechává své občany – a to ať už rodiče nebo i děti – téměř bez pomoci. Je zatraceně špatně, když to žádný politik nevezme jako své téma a nezačne s tím něco dělat. Vždyť by se záchranná síť pro tyto rodiny dala využít i na stárnoucí populaci. Chápu, že typ péče je odlišný, ale princip je stejný. Pokud někomu připadá 4 000 lidí trpících těžkým autismem jako malá a nedůležitá skupina, tak o starých lidech to nikdo tvrdit nemůže. ()

Simomon 

všechny recenze uživatele

Dokument Deti uplnku bezpochyby odvypravuje pusobive lidske pribehy. Filmu se celkem i dari upozornit na existujici problem (nedostatecnou socialni peci) nicmene uz nenabizi nejakou konfrontaci- proc se filmari nesli zeptat nekoho kompetentniho, proc nejde danou vec zmenit? Vlastne s tim filmem mam uplne stejny problem jako s *Miluj me, jestli to dokazes- totiz jedna se spise o reportaze sestrihane v celovecerni film a opet nechybi odhaleny penis mentalne postizeneho cloveka. Na druhou stranu ocenuji ze s tim filmari nesli do kina (jako u vyse zmineneho filmu). POSLEDNI SLOVO: Pokud se o dane problematice chcete opravdu neco dozvedet, doporucuju spise 17 minutou epizodu z cyklu *Diagnoza: Autismus. Silnejsi 3/5* ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Velmi důležitý dokument o tématu, o němž se moc nemluví, ale na druhou stranu hodně bezradný. Nemyslím teď zpracováním, tam jde po osudech těch lidí, všech podmínek, negativech, ale i jistých kladech skutečně cíleně a přesně, ale myslím tím celkový pocit z toho, co a jak vlastně dělat. Stát nemá o péči příliš zájem, a je znát, že ani spousta těch rodičů netuší, co s těmi dětmi dělat, když jsou permanentně mimo, nevnímají vás, nepohladí, a do jejich světa se nedá dostat. Nedokážu si představit, co bych v roli rodiče postaveného před takovou diagnozu dítěte dělal - ale o to zajímavější právě jsou všechny ty výpovědi, a to jak lidí, kteří to vzdali, těch, kteří to tak nějak jen přežívají, i těch, co se snaží najít u svých dětí alespoň kousek odezvy. Vlastně ten dokument ani tak není o těch dětech a jejich světě, protože to je myslím jiná dimenze, jako spíše o těch, kteří o ně pečují a starají se o ně, a o jejich přístupu k celé nejednoznačné problematice. Protože zde nejde zaujmout jeden jasný jediný a správný postoj. ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama