האופה מברלין
The Cakemaker
Cukrár
Režie:
Ofir Raul GraizerScénář:
Ofir Raul GraizerKamera:
Omri AloniHudba:
Dominique CharpentierVOD (1)
Obsahy(1)
Služební cesty mohou přinést mnohá překvapení a není výjimkou, pokud mezi ně patří setkání, jež přeroste v milenecký vztah. Poměr Thomase, cukráře žijícího v Berlíně, a Orana, ženatého muže původem z Izraele, však po několika měsících utne tragická událost. Oran umírá při dopravní nehodě a Thomas nevidí jiné východisko, než vyhledat vdovu, jež teď sama vychovává Oranova syna. Přes počáteční nedůvěru, pramenící z Thomasovy německé národnosti, dává truchlící Anat mlčenlivému mladému muži práci ve své kavárně, netuší však, že nevyslovený smutek, který je spojuje, se váže k jednomu a tomu samému muži. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (3)
Recenze (77)
Nádherné! Nepamatuji se, že by mě nějaký film v poslední době tolik dojal jako tento nenápadný snímek. Sarah Adler se mi líbila, ale Tim Kalkhof byl ve své roli dokonalý. Klidný, tichý, citlivý introvert, jehož klid se přenášel i na mě. Slzela jsem už v 8. minutě filmu, ale zároveň mi bylo dobře. Pro mě je to film léčivý, zbavil mě neklidu, nervozity, úzkosti a doslova mě postavil na nohy. Oceňuji i krásnou hudbu a lákavé cukrářské výrobky. (Po skončení filmu jsem upekla bábovku.) ()
Přišlo mi, že většina dialogů neprobíhá bezprostředně a často se ani nedočkáme jejich zakončení. To samé platí i o jednotlivých scénách. Neznamená to však, že by snímek byl prázdný. Ke zvolenému tématu mi tato volba seděla a herci to odehráli suverénně. Jenom prostřední část zbytečně opakovala předchozí dění a větší míra explicitnosti taky nebyla nutná. Jinak se s tím ale pracovalo decentně a neobjevila se namyšlená snaha moralizovat. A soundtrack je krásný, ale příliš mi neseděl k momentům, které podkresloval. 3,5* (Brno, kino Scala) ()
Od Cukráře jsem vzhledem k oceněním a hodnocení čekal víc, a proto jsem byl ve výsledku trochu zklamán. Film má silný námět, avšak jeho zpracování mi přišlo na můj vkus až příliš ploché a strohé. Nemám nic proti pomalejšímu tempu, ale v tomto případě to bylo už moc pozvolné, jelikož se začalo něco pořádného dít až v posledních deseti minutách. S ohledem na téma bych čekal nějaké silné momenty už v průběhu děje, a ne až na konci. Úplný závěr filmu ve mně též nezanechal žádné hlubší pocity k zamyšlení, jež by mě donutily si na film vzpomenout třeba i po týdnu od zhlédnutí. Co se však herců a jejich výkonů týká, tak jsem byl spokojený. Rovněž se mi líbil minimalistický hudební doprovod. ()
Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. ()
V podstatě je to celé bizár hraničící s blábolem. Thomas je mladý, ne nesympatický, pracovitý a i povahově v pohodě gay v jednom z "nejteplejších" měst Evropy, ale je sám. Mno, divné, ale budiž. Zamiluje se do ženatého Izraelce, který je v Berlíně jen občas. I to by se ještě dalo, protože láska mívá mnoho podob. Když milenec umře, vypraví se do Izraele....jako proč, čeho tím chce dokázat? Tam se nechá zaměstnat u vdovy po milenci....to už je poněkud úlet. Když s ní ale skončí v posteli, tak už je to total hardcore. Tvůrci zřejmě jedou na módní vlně neurčité sex. orientace, která je prostě in. Bohužel, toto není můj šálek kávy. Body jsou za jinak klidný příběh, za Izrael, střet kultur, sympatické herce. ()
Reklama