Cukrář

Nádherné! Nepamatuji se, že by mě nějaký film v poslední době tolik dojal jako tento nenápadný snímek. Sarah Adler se mi líbila, ale  Tim Kalkhof byl ve své roli dokonalý. Klidný, tichý, citlivý introvert, jehož klid se přenášel i na mě. Slzela jsem už v 8. minutě filmu, ale zároveň mi bylo dobře. Pro mě je to film léčivý, zbavil mě neklidu, nervozity, úzkosti a doslova mě postavil na nohy. Oceňuji i krásnou hudbu a lákavé cukrářské výrobky. (Po skončení filmu jsem upekla bábovku.) (21.10.2022)

Decentní, poměrně elegantně vystavěné, herecky přesvědčivé. Film, který pracuje s tezí, že sdílené emocionální pouto k chybějící třetí osobě může být někdy silnější než sexuální orientace. Cením způsob, jakým Graizer uhýbá před úskalími melodramatických klišé a patosu, když některá podstatná místa nechává otevřená (nádherná epizoda s matkou). Především Tim Kalkhof svojí robustní figurou, ale nesmírně subtilním a skromným herectvím film táhne. Hořkosladké klavírní etudy - je to žánr a žánr já respektuju. V téhle podobě určitě. Kosher approved. (07.07.2017)

Přiznávám počáteční nedůvěru, trochu jsem čekal jen další homosexuální romantické drama, ale tenhle film je rafinovanější. Stojí na nemožném vztahu dvou lidí, kteří jsou velmi životně a přesvědčivě napsáni i zahráni. Tedy, ono tu těch postav, o kterých bych rád věděl víc, je ještě několik (Orenova matka), ale i tajemství je záměrnou složkou Grazierova receptu. Civilní atmosféru výborně doplňuje minimalistická hudba. (Jo, a nejeden cukrářský skvost z filmu bych rád ochutnal.) (02.07.2020)

Od Cukráře jsem vzhledem k oceněním a hodnocení čekal víc, a proto jsem byl ve výsledku trochu zklamán. Film má silný námět, avšak jeho zpracování mi přišlo na můj vkus až příliš ploché a strohé. Nemám nic proti pomalejšímu tempu, ale v tomto případě to bylo už moc pozvolné, jelikož se začalo něco pořádného dít až v posledních deseti minutách. S ohledem na téma bych čekal nějaké silné momenty už v průběhu děje, a ne až na konci. Úplný závěr filmu ve mně též nezanechal žádné hlubší pocity k zamyšlení, jež by mě donutily si na film vzpomenout třeba i po týdnu od zhlédnutí. Co se však herců a jejich výkonů týká, tak jsem byl spokojený. Rovněž se mi líbil minimalistický hudební doprovod. (17.04.2020)

Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. (02.07.2020)