Chlapi nepláčou

Môžeme Chlapom vyčítať, že tu máme zase z tohto kútu Európy film týkajúci sa balkánskej vojny, ale to je problém distribútorov, že to berú ako komerčný artikel a nie tvorcov. Chlapi hrajú chlapov, ktorí museli robiť vo vojne rôzne svinstvá a nie dvakrát dobre sa im potom spí. Treba ísť na psychoterapiu. A ono to možno pomôže, ak potom dokážete medzi sebou prejaviť ako pochopenie, tak aj nenávisť a rozanalyzovať ju. Tu neboli proti sebe národy, ale mier a vojna a my ako diváci máme dosť problém si zapamätať, kto z hrdinov je z ktorej národnosti, pamätáme si ich hlavne vďaka menám alebo rodinnému statusu, a podľa mňa je to tak dobre. (07.02.2018)

Originální filmový pokrm pro mysl i duši. Výborné komorní drama o jizvách na duši celých balkánských národů bývalé Jugoslávie. Pro mne jen těžko popsatelný zážitek. Film o vyrovnání se s válečnými traumaty, s minulostí i sami se sebou a o snaze alespoň se pokusit porozumět tomu druhému. Je možné vstřebat vlastní bolest a zahojit hluboké rány a nepřenášet své pocity křivdy a nenávist na další generace potomků? Je vůbec možné to všechno pochopit? Možná, snad. Ono i té skryté, tiché záště a nenávisti je dnes plný svět. Zůstává spousta otázek. (05.10.2017)

Na evropském artovém filmu současnosti mě občas irituje jeho zaměnitelnost s jinými evropskými artovými filmy současnosti. Roztřesená ruční kamera, jakási snaha o dokumentárnost ve spojení s mnohdy vyumělkovanými dialogy a situacemi, nechání volného prostoru pro diváka tam, kde to není nutné a jindy zase až zbytečná doslovnost. To je několik společných vlastností, které ve mne spíše než zamýšlení se nad konkrétní tématikou snímku, probouzí otázky nad absencí umělecké svébytnosti a nedostatečného individualismu tvůrců. Je to zvláštní situace, srovnáme-li to s jiným historickým obdobím – tam, kde se od šedesátých do osmdesátých let předháněly výrazné tvůrčí osobnosti v originalitě a proměňovali tak dalekosáhle (nejen) evropský film, tam dnes dochází k jakési podivné sterilitě a vzájemnému napodobování se, jež je navíc ještě po zásluze odměňováno na všemožných i nemožných festivalech, které snad řídí ti samí lidé, kteří filmy tvoří (nebo se s nimi přinejmenším dobře znají - jinak to vysvětlit nelze). Mám čím dál tím silnější pocit, že ty skutečně zajímavé umělecké projekty vznikají v posledních letech spíš v rámci Hollywoodu/americké produkce. Ostatně podíváme-li se třeba na rok 2016, v něm na mne bezkonkurenčně nejvíce zapůsobily filmy jako Noční zvířata, Moonlight či Paterson. (27.10.2017)

Válka na Balkáně byl hrozný průser. Nikdy jsem nepochopila, jak rychle se ze sousedů a kamarádů stali úhlavní nepřátelé, kteří se bez milosti střílejí a podřezávají si navzájem své nejbližší. Tohle se přece nedá jen tak rychle zapomenout. To vážně stačí pár dní na horách, trocha psychologického skotačení a vše je odpuštěno, a zase jsme všichni kámoši? (14.03.2020)

Silný zážitek! Komorní drama stojící čistě a jen na skvěle zahraných postavách, které byly tak autentické, že to chvílemi působí skoro až jako dokument, což tento projekt i původně měl být, než se proměnil v hraný film. Smekám před tvůrci, že si troufli na takto choulostivé a těžké téma, ale trefili se do černého. Tohle jsou přesně věci, o kterých se musí mluvit, které se musí řešit, aby lidé poznamenaní traumatem z války mohli vůbec nějak fungovat ve společnosti. Vrcholem filmu jsou scény, kde vždy jedna z postav prochází rekonstrukcí svého nejhrůznějšího zážitku z války. Největší impakt na mě měla scéna s pochodem na popravu a následným držením nože u krku, to bylo tak silné a působivé, až mi to pocuchalo nervy. Ocenit musím i naprosto přirozený a nenucený humor, který se nevtíravě line celým filmem a dá vám trošku vydechnout od toho emocionálního náporu. Vyústění a následná katarze byly skvělou třešničkou na tomto depresivním a tíživém dortu traumat. Filmu přeji alespoň nominaci na Oscara za cizojazyčný film, tohle je výjimečný a důležitý počin, který se rozhodně musí ocenit. Chlapský film nejen pro chlapy. (04.10.2017)