Chlapi nepláčou

Môžeme Chlapom vyčítať, že tu máme zase z tohto kútu Európy film týkajúci sa balkánskej vojny, ale to je problém distribútorov, že to berú ako komerčný artikel a nie tvorcov. Chlapi hrajú chlapov, ktorí museli robiť vo vojne rôzne svinstvá a nie dvakrát dobre sa im potom spí. Treba ísť na psychoterapiu. A ono to možno pomôže, ak potom dokážete medzi sebou prejaviť ako pochopenie, tak aj nenávisť a rozanalyzovať ju. Tu neboli proti sebe národy, ale mier a vojna a my ako diváci máme dosť problém si zapamätať, kto z hrdinov je z ktorej národnosti, pamätáme si ich hlavne vďaka menám alebo rodinnému statusu, a podľa mňa je to tak dobre. (07.02.2018)

Celý ten psychologický experiment mi přišel jen jako umělý konstrukt, jak dostat tuto různorodou sebranku mužů doživotně viditelně či neviditelně poznamenaných dvacet let starou válkou na jedno místo. Autoři z toho sice dokáží vykřesat silné scény, které stojí za zamyšlení, ale stejně to všechno působí tak nějak uměle. 70%, ale na čtvrtou hvězdičku to není. (13.10.2021)

Válka na Balkáně byl hrozný průser. Nikdy jsem nepochopila, jak rychle se ze sousedů a kamarádů stali úhlavní nepřátelé, kteří se bez milosti střílejí a podřezávají si navzájem své nejbližší. Tohle se přece nedá jen tak rychle zapomenout. To vážně stačí pár dní na horách, trocha psychologického skotačení a vše je odpuštěno, a zase jsme všichni kámoši? (14.03.2020)

Veteráni z jugoslávské války dělají v prázdném horském hotelu rodinné konstelace. Nic víc, nic míň - ale myslím, že dost. V první části mi přišlo, že film hodně tlačí na pilu otvíráním všech těch klasických věcí, co si představíte, že se za války mohly dít. Teprve na konci se postupně dostane od znovuprožívání válečných hrůz k civilnějšímu odpouštění a vyrovnávání se s traumaty - a to už je mnohem lepší. Konec super, tyhle nedoslovné, ale přesto emočně jasné konce mám moc rád. (01.12.2019)

Výborný námět a další z možností, jak se alespoň částečně vyrovnat se stále skrytými a potlačovanými traumaty z války v Jugoslávii. Přivést na jedno místo Slovince, Chorvata, Bosňana, Srba, Muslima a Ustašovce a začít rozebírat, co dělali a jak se o toho cítili. Mimochodem za tu otázku, která by zazněla po tom, co jsem se přiznal, že jsem někoho ve válce zastřelil, bych toho terapeuta zastřelil na místě taky a nebo bych mu minimálně jednu ubalil. Velmi se mi líbil i poměrně ostrý kontrast "banálních" dialogů večer nad skleničkou rakije a těch ve scénkách při odpoledních sezeních. Silné momenty se daly najít v obou rovinách. Pokud se o téma zajímáte, rozhodně se mrkněte, jasné odpovědi nedostanete, ale spoustu podnětů k přemýšlení rozhodně ano. Ani zhruba dvacet let po válce v Jugoslávii nejsou všechny psychické rány účastníků zhojeny a otázkou zůstává, jestli se člověk s válkou dokáže někdy plně vyrovnat. (19.12.2018)