Kluci na řece

Ohnivé léto (odehrávající se na řece), Kluci na řece, Řeka čaruje, Měsíc nad řekou, Kde řeky mají slunce... režisér Václav Krška byl do té řeky ve filmu snad zamilován. Ještěže pokaždé do onoho prostředí situoval lidi různých věkových kategorií a odlišné vztahové situace. Zde především děti. Neřeším, zda je to film pro děti nebo spíše film "jen" o dětech a pro dospělé (navíc se obávám, že navzdory jakýmkoliv tvůrčím záměrům z toho po letech zbylo jen to druhé), řeším jen svůj osobní dojem z filmu. Ten je více méně pozitivní, mám Krškovy poetické rád (hlavně Stříbrný vítr), v některých scénách dal vyniknout pěkným motivům (třeba vzpomínání staré paní v podání Terezy Brzkové na jejího dlouho neviděného syna), závěr s dětským orchestrem dojímavý... ale jinak tady to bylo na mne až příliš přeplněné groteskními rošťárnami s afektovanou hudbou a neutíchající dětstkou vřavou. Rád bych dal vyšší hodnocení, ale celkově to tolik na mne nezapůsobilo, a v mých očích až příliš zestárlo. Zorka Janů ve své poslední roli byla ale vážně kouzelná... 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (13.11.2019)

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba. (16.02.2019)

Jindřich Plachta hrál roztomilou postavu. Kvůli němu se na staré filmy těším jak malé dítě, které se chystá s rodiči do hračkářství. Svatopluk Beneš hrál opět klasického, zasněného, romantického, mladého milovníka. Jeho popis místnosti mě dostal. Z legrace jsem totiž zavřela oči a představovala si vybavení pokoje, které popisoval před starou dámou. Musím říct, že by byl dobrým vyprávěčem, fantazie by pracovala úplně sama. Zajímalo by mě jak se tvůrcům podařilo ukočírovat tu melu na řece, kdy se ty dvě party rvou jako koně. Ale to už se dnes nedozvím. Od té doby uteklo už spoustu času. Tak se o tom můžu jen domýšlet. (06.07.2010)

Spisovatel, básník a režisér Václav Krška se po úspěchu Ohnivého léta rozhodl znovu vrátit ke své milované řece, k symbolu mládí, síly a touhy po poznání. Příběh, situovaný do rodného Písku, upomíná na mnohá klukovská dobrodružství našich vlastních let plná nesmiřitelných šarvátek a bojů, ale také čestných proher i opravdového přátelství. Proti této velkolepé oslavě života staví Krška bolestnou touhu osamělé staré paní, která ve velkém domě teskní po svém jediném synovi, ztrativším se kdysi kdesi ve světě, a také nostalgickou vzpomínku starého venkovského hokynáře za pomalu uplývajícím životem v jímavé interpretaci Jindřicha Plachty. Z tohoto básnivého oparu, jenž se vznáší nad celým filmem jako jemná pavučina snů a fantaziií, cele vystupuje Krškova složitá osobnost, nádherná ve své umíněnosti i upřímnosti, vzdorující nejen dobovým konvencím, ale také válečným útrapám a ústrkům. Svět byl tehdy nemilosrdně devastován, ale tady, na břehu řeky Otavy, se čas na několik málo dní zastavil. Snad náhodou, snad doopravdy. (05.10.2008)

Knoflíková válka na československý způsob. Na místy velmi kouzelný film se dobře dívá už od samého začátku, nicméně největší spád dostane v momentě, kdy se na scéně objeví vynikající Jindřich Plachta. Dějová linka se ztraceným světoběžníkem mě vůbec nebavila, ale závěrečná superbitva vše vynahradila. Vyzdvihl bych i krásnou Srnkovu hudbu. (22.09.2013)