Ran

"Men prefer sorrow over joy... suffering over peace!" Jeden z nejlepsich filmu Akira Kurosawy, ktery potvrzuje, ze jeho pozdni (barevna) tvorba patri k jeho vrcholu (viz. dalsi jeho klenot Dersu Uzala). Zatimco v jeho nejvyhypeovanejsich kouscich jako Sedm samuraju mate v tom cernobilem feudalnim chaosu radost, kdyz vubec rozpoznate ve stejne vypadajicich charakterech jednoho od druheho, zde Kurosawa vyuziva barvy nejen k nadhernym vizualnim kompozicim (to intro byla mnamka), ale prave take k xkrat vetsi prehlednosti (pokud by tenhle film byl v black & white modu, tak se totalne nechytate). Uz na zacatku filmu se urci barvy kimon jednotlivych lordu a podle toho jsou potom zbarvene i cele jejich armady, takze mate dokonaly prehled co se deje a muzete si plne vychutnat epicke a grandiozni bitvy, ktere automaticky zacnou evokovat Shogun - Total War (Ran byla direktni inspirace pro toto lahudkove strategicke dilo). Cely film pusobi diky prokladani poetickych hlasek jak dukladne filozoficky, tak umelecky. Ke vsemu vyborna hudba, ktera sice hraje malokdy, ale kdyz se rozezni, zacnou se dit divy - bezzvukova sekvence dobyvani a destrukce hradu podporena prave pouze osudovou orchestralni hudbou pusobi neskutecne silne! Pokud stejne jako ja nesnasite klasickeho nudneho ubozaka jmenem Shakespear, doporucuji si radsi vychutnat tuhle jeho volnou japonskou variaci. Maximalni hodnoceni to nedostane jen tesne a to kvuli obcasne zbytecne rozvleklosti a natahovanosti, ktera je ale pro Kurosawu naprosto typicka. "Man is born crying. When he has cried enough, he dies." 8/10 (09.05.2010)

Je až zarážející, jak může být film velkolepý, ale současně prostý až prázdný. Kurosawa pro mě zatím není srdcovka, ale Ran mě zaujal úžasnými scenériemi (kamera), nápady, vojenskými scénami a (na svou dobu) vizuální promyšlenou krásou. Současně také zklamal svým pomalým tempem, množstvím zbytečných dialogů a nevyrovnaností. Působivá atmosféra rozehraná na délce 160 minut nepostrádá sílu, ale emoční dopad je spíše žádný. Je však dobře, že postavy, i přes prostředí a některé detaily (make-up, dvojité čelo?) dokáží udržet naprosto vážnou tvář bez jediného pochybení (film bez jediného vtipu, ano!). Krásně se na to koukalo, ale upřímně bych to už podruhé nechtěl vidět. (20.08.2010)

Kurosawa považoval Ran nejen za svůj nejlepší film, ale dokonce za nejlepší film vůbec. Není se čemu divit, tento film splňuje všechny možné i nemožné aspirace kultovní záležitosti. S nadsázkou lze prohlásit, že je zde obsaženo vše. Je zde zakódovaná jakási všeplatná pravda o lidstvu ve všech jeho érách. Komplexní scénář mistrně propojuje osudy mnoha postav, aby vyústil v drama antického ražení. Tyto postavy jsou zástupné smyboly za všechny možné lidské chraktery. Kurosawa k nám vysílá jací jsme a jací jsme byli už od počátku věků. Scéna vypálení třetího města, v níž zcela chybí zvukové efetky a je pouze doprovázena temnou hudbou patří k nejsilnějším filmovým zážitkům vůbec.A když nakonec slyšíme repliku o tom, že bohové ani Budha se nám zhůry nesmějí, nýbrž pláčou nad naším konáním, je jasné co nám pan režisér chtěl sdělit. Navíc je film pojat vskutku megalomansky. Kurosawa musel nechat do Japonska dovážet koně, nechal postavit zámek na úaptí hory Fuji, aby ho nechal spálit. Nechal ušít 2 000 kostýmů a rozdal je hercům, aby je onosili do věrohodné podoby. Vše je na svém místě a dokonalé. I samotná hudba je silný hudební zážitek. Výsledkem je nekomerční velkofilm, který patří mezi Kurosawova veledíla. (10.11.2004)

Spojení Shakespearova díla (tentokát Král Lear) s Kurosawovým pohledem opět vyšlo - přesto, starší Krvavý trůn je dle mého lepší. Největší problém v tomto snímku je kamera. Některé scény jsou vizuálně fantastické, promyšlené do nejmenšího detailu a se skoro až neuvěřitelnou kompozicí. Ovšem hned na to následuje scéna, ve které je přesný opak výše zmíněného. Nevím zda to je čistě můj dojem či jde o záměr, ale právě tohle neustále vytrhává z atmosféry jinak vynikajícího snímku. Také některé vedlejší party nejsou odehrány zrovna přesvědčivě, ovšem hlavní charaktery jsou bez výjimky zahrány více než slušně. K dokonalosti tu schází snad jen přítomnost Toshira Mifuneho. (11.01.2007)

První setkání s Kurosawou. Ano, něco takového jsem čekal. Výpravné, pomalé, dobře zahrané. Kurosawa je podobně jako třeba Leone mistr obrazové kompozice. Ovšem to, co tady psal např. Tsunami X a Kaka...na tom něco je. Tragický příběh, postavy hodně mluví ( až umělecky ), ale je to trochu strnulé, příliš konzervativní. Žádné spontánní výlevy emocí, všechno to je jakoby připravené, naplánované. Ale pár silných emocionálních scén tu je ( Hidetora trhá květiny, Hidetora chce do hrobu ). Kostýmy, masky a herectví "velkého pána" Hidetory se mi především ve druhé polovině ohromně líbilo. Jeho šílenství bylo velmi působivé. A taky ta hudba... (11.04.2005)