Opilý anděl

Veľmi príjemné sociálno-humanistické okienko podfarbené pôvabnými starodávnymi filtrami, čo mi evokuje Renoira a Forda 30-tych rokov. Navyše s vyváženou osobnostnou rozpravou, žiadna postava nemá tú povestnú anjelskú svätožiaru nad hlavou, hoc sa ten kus dobra k mnohým ich činom určite priráta. Ale svet nie je zidealizovaný, čertovské rožky majú väčšiu moc nad našou kontrolou, spôsobmi a zvyklosťami, ktorých sa nevieme zbaviť ako náš prchký hrdina. Napriek tomu, akou tragikou sa obsahový vývin posúval naprieč časovému spádu vysokého štádiu tubery hlavnej postavy, práve tých zopár direktívnych súčiastok, t.j. vtip, expresivita a spomínaný pesimizmus dotvárajú tú správnu empatickú cyklickosť tragiky, z ktorej sa nedá vyjsť. Výkon Takašiho Šimury je obdivuhodný, myslím, že človečinské črty vie pokryť skutočne majstrovsky. Tentokrát možno neoplýval tou rozvahou, ani charizmou drsného muža, ale ľudskými kvalitami skrytými hlboko vo vnútri dozaista... Dostal som sa len k skrátenej verzii, možno sa raz dostanem k tej režisérskej, pokiaľ bude otitulkovaná. (08.06.2015)

"Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure) (26.02.2020)

Tentokrát se již nejedná o tak nadčasové dílo jako většina ostatních Kurosawových filmů, často z filmu čiší naivita platná době vzniku a některé scény jsou pro současného diváky jaksi úsměvné. To je pro film z roku 1948 celkem pochopitelné, ale u Kurosawy se mi to stalo poprvé. Přesto, jako vždy velmi povedené dílo a skvělý Mifune. (26.04.2008)

Film je plný symbolov a alegórií. Špinavý rozkladajúci sa močiar, ktorý oddeľuje doktora od nečistoty mesta je brilantným zobrazením nielen stavu v meste ale aj chaosu povojnového Japonska. Je odrazom korupcie v meste a v jednej z prvých scén vidíme ako sa v ňom hrá skupinka detí (budúca generácia). Doktor ich vyháňa a neskôr jedného z chlapcov upozorňuje, aby hlavne z močiara, do ktorého neustále pribúda nový odpad, nepili vodu, lebo ochorejú. Boj gangstra Macunagu s tuberkulózou je symbolicky zobrazeným bojom s vlastným vnútrom. Boj o vnútro - vlastnú dušu chvíľu prehráva a chvíľu vyhráva, čo sa prejavuje zmenou jeho zdravotného stavu. (09.10.2003)

Tak už nastal čas, abych se konečně seznámil s dílem Akiry Kurosawy (a brzo dojde i na Herzoga). Sice jsem to dlouho odkládal, ani nevím přesně proč, asi nebyl úplně nálada, ale teď už ten čas přišel. A nelituji toho. Že Kurosawa je dobrý filmař se mi potvrdilo už v prvních 10 minutách, které jsou nejen zručně natočené a zahrané, ale hnedka mě vtáhly do děje. Bohužel prostřední část byla sice dobrá, ale zbytečně utahaná a u ní mi můj zájem o film tak nějak upadl. Ony obecně ty filmy z 30. - 60. let tímhle dost trpěly, že měli utahanou prostřední část. Naštěstí v poslední půlhodině mě ten film zase začal pořádně bavit, utahané scény byly pryč a dočkal jsem se dvou naprosto skvělých scén, ale jednoznačně vyhrává ta snová sekvence, kterou bych označil za jednu z nejlepších, co jsem kdy viděl. Nakonec se mi Opilý anděl líbil, ale ta prostřední utahaná část mu dost ubližuje. 4* (28.04.2019)