Černá kočka, bílý kocour

Mám ráda Kusturicu, jeho blázniviny, temperamentní postavy, zábavné kousky podivně propletené s uměním, originalitu, specifickou atmosféru, energii, balkánskou hudbu a chci mít v TOP nejoblíbenějších filmech i jinou než hollywoodskou produkci. Tento film jsem viděla pouze jednou v 90.letech, vím že se mi líbil, ale jak bych ho hodnotila nyní netuším, budu si to muset osvěžit na nějakém festivalu. Váhala jsem čím jeho tvorbu zastoupit. - Zrovna tak by zde mohl být místo "Černé kočky" několikrát viděný film ARIZONA DREAM (problém je, že zrovna zde se mluví anglicky a hrají zde herci z USA) nebo třeba například ZÁVĚŤ. Nevylučuji, že se výměna někdy nestane. Nicméně absurdní kousky jeho hudební, romantické krimi komedie mi z paměti nevymizí, viz píseň v autě: "Pitbull Terrier" (Já som Pitbull!) a fetování při této písničce z křesťanského otevíracího kříže, který zde není symbolem lásky a obětování se Kristu, ale obsahuje koks. Je to fakt jízda!- Z jeho filmů v člověku něco zůstává, neproplují kolem něho, aniž by se pouze pobavil. A navíc je režisér Emir Kusturica charismatický chlap, který studoval na naší FAMU, zná naše spisovatele a dodnes dobře mluví česky. Prostě Kusturica by v oblíbených neměl chybět. (26.05.2017)

Má to svůj osobitý styl a je to svým způsobem velmi originální. Ale co na tom. Mě to připadalo místy už přes čáru. Chápu, že tento film určitě nemá být vkusný. Ale pro mě tahle zábava asi není. Občas jsem se sice zasmál, hlavně díky skvělému Srđanovi Todorovičovi (Pitbul! Many, Many!!) ale na jeden dost dobrý fórek spadlo vždy spousta hluchých, dětinských anebo jednoduše nevtipně trapných. Na druhou stranu ten film má kvalitní hudbu s dost pozitivním nádechem. To si určitě seženu samostatně. Ale film mi stačil jednou. 35 % (01.03.2017)

Zvláštní, že když se o komedii z prostředí cikánských, kazachstánských a podobných rodin kdesi směrem na východ pokusí pan Vejdělek nebo americký sitcomista Larry Charles, dopadne to docela otřesně. Pokud se ale tématu chopí jeden z nejslavnějších žáků Otakara Vávry Emir Kusturica, vznikne opravdu vtipná a trefná komedie, která se ke svému úspěchu nepotřebuje nadřazovat nad hlavní hrdiny. (03.06.2011)

Není cikán, jako cikán. Přepadá mě neodbytný pocit, že k plnému docenění (snad i pochopení) snímku, je třeba plného porozumění jejich složité duše. Srovnávání českých a balkánských cikánů se zde tak trošku nehodí z důvodu stavění se na hranici, za kterou čeká žaloba za rasově motivované výroky. Režisér Emir Kusturica představuje úžasné panoptikum různorodých postav, které posílá do naprosto banálních, ale o to půvabnějších sitací. Lidový humor balkánského temperamentu možná středoevropan plně nedocení, ale hromady fórů "na jedno použití" rozesmějí. Kde se v takovémto filmu vzal mistr temných kamerových kompozicí Thierry Arbogast opravdu nevím. Ale jeho působivé nasnímání břehu Dunaje, společně s místní lidovou hudbou mi otevírají nové obzory audiovizuální kultury. Moje seznámení s režisérem Kusturicou dopadlo více než šťastně, takže dalšího setkání se vážně nebojím. (20.06.2005)

Spolu s "Otcem na služební cestě" asi jediný Kusturicův film, který mám bez výhrad ráda a mýma očima nejlepší z jeho poválečné tvorby. Film vykazuje řadu výrazných prvků jeho uměleckého stylu, především multikulturních motivů, obdiv filmového vidění Petroviće a Felliniho, množství tematických autocitací předchozí tvorby a intertextových odkazů na evropskou poválečnou literaturu s filozofií ztracené generace. Suverénní svět cikánů na Dunaji jako karnevalové panoptikum svérázných figurek je uvěřitelná moderní pohádka a voní láskou k lidem a k životu, což ve snaze zaujmout formou postrádám u ostatních jeho poválečných filmů. (10.12.2007)