Děsivé dědictví

Konečne po dlhšej dobe psychohoror ako sa patrí, to platí hlavne na prvú polovicu filmu. Hneď od začiatku tu máme budovanie atmosféry, ktoré ma prikovalo na stoličku - podivné, čudesné, opájajúce všetky zmysly. Páčilo sa mi, ako tu bolo všetko len v náznakoch, akoby stále nad postavami visela akási tajomná kliatba, niečo zlé, čomu sa nedá v žiadnom prípade vyhnúť, nech by postavičky robili čo by chceli. Tento pocit zaúčinkoval na jednotku. Veľká škoda, že záver ponúkol také klišoidné, neoriginálne rozuzlenie. Keby to ostalo len v tej tajomnej rovine, kde by vlastne divák až do konca netušil čo sa presne deje, pričom by väčšina vysvetlení fungovala iba na jeho fantázii, skrátka urobil by sa z toho riadny "mindfuck", tak to by bola iná pecka. Ale i tak, obrovská spokojnosť. Silný nadpriemer. 85/100 (01.09.2018)

Těžký test pro mainstreamové diváky, jelikož Hereditary nedává nic zadarmo. Žádné zbytečné lekačky, žádné krvavé orgie (snad s výjimkou dvou případů) a už vůbec žádné závěrečné vykoupení. Díky zlovolné, minimalistické hudbě a naprosto parádní herecké práci většiny zúčastněných si tenhle horor prožijete na vlastní kůži. Občas vám zatrne, sem tam zamrazí, ale díky nevyzpytatelnosti chytrého scénáře a postupného šponování napětí budete neustále ve střehu. Škoda je asi toho konce, který předhazuje další otázky, namísto toho, aby je zodpověděl. Ale možná kvůli tomu mi tenhle "nepříjemný" zážitek rezonuje v hlavě ještě dnes. Jo a Toni Collette tu hraje nadpozemsky, až mám pocit, že jí při natáčení skutečně hráblo. (80%) (21.07.2018)

Během sledování jsem si vybavil Vymítače ďábla a podobné žánrové milníky, beze srandy. Hereditary je po dlouhé době hororový film, který v člověku rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí a baví jej o něm přemýšlet. Loni takto provětral kina skromný film Uteč, který je dle mého naprosto standardní a ničím nepřekvapivá filmařina, kdežto Děsivé dědictví mě dočista posadilo na zadek. Přitom to rozhodně není příjemné pokoukání. Debutující Ari Aster má evidentně nakoukané všecky pořádné horory a malinko si pohrává s žánrem, pečlivě graduje atmosféru a děsivé, či minimálně znepokojivé momenty a i díky famózní hudbě Colina Stetsona (vyloženě se nehodící na samostatný poslech), která je správně drásavá a pořádně člověka udeří na těch správných místech je přímo nervydrásající sledovat postavy, kterým okolnosti neuvěřitelně ubližují a člověk může akorát doufat, že to bude lepší...a ono nebude. Zároveň je to celé ale hodně psycho, pro slabší povahy vyloženě nevhodné. Podobné pocity jsem měl u loňské Aronofskyho matky!, respektive druhé poloviny filmu, ovšem přílišnému porovnávání bych se spíše vyhnul, ačkoliv zde taky hraje silný part motiv náboženství (rozuměj vymítačství a paranormální jevy). Velmi silný zážitek, který si minimálně ještě jednou musím dát. PS : Gabriel Byrne vypadá jak Karel Heřmánek. Rád jsem ale toho chlapíka po velmi dlouhé době zase někde viděl. (24.07.2018)

Hororová udalosť nielen tohto roka. Hereditary neponúka ohrané lakačky pre mainstreamového diváka. Chce potešiť toho náročnejšieho, fanúšika žánru a ponúknuť mu to, čo sa už tak často nevidí. Nepríjemný zážitok v tom najlepšom slova zmysle. Tento film nie je strašidelný, ako sa všade dočítate. Je nepríjemný, miestami až mrazivý, obsahuje scény, pri ktorých bolo celé kino ticho a litre krvi či bubákov spod postele nečakajte. Hereditary je niekde inde. Pozvoľné plynutie deju a pomaly budovaná atmosféra, dáva divákovi dostatok času na vnorenie sa do deju filmu a pripravuje ho na peklo v samotnom závere, ktoré je doslova zvrátené. Ako som už vyššie písal, zabudnite na tuctové lakačky, debutujúci režisér Ari Aster vás vydesí jediným zvukom. Prehypeovaný A Quiet Place sa musí hanbiť. (29.07.2018)

SPOILERY. Stejně jako u Čarodějnice mi nezbývá, než se drbat na prdeli v údivu, co to zas všichni kolem mě hulej, a při sledování si režírovat vlastní verzi, kde závěrečná pointa není zcela odtržená od psychologického/charakterového obsahu prvních dvou třetin a nedělá z celého filmu bohapustou žánrovou dějovku, kterou nelze vnímat jinak než skrze totální nelogičtnost povrchové zápletky, protože veškeré předchozí narážky na potenciální přesah zničehonic nejsou nic než arbitrární výplň. Že se nekoná očekávaná metafora mezigeneračního rozpadu osobnosti, mateřství a manifestace potlačených traumat, s tím jsem schopná se vypořádat. Že ve výsledku nevzniklo nic než obehraná wanovská duchařina, pouze bez lekaček (tak asi díky za malé radosti, no), to už mě ovšem poněkud míchá. (20.07.2018)