Nedotýkej se mě

Velmi intimní, lidské, citlivé, otevřené, upřímné, pravdivé, autentické, pokrokové, film působí jako na rozhraní hraného filmu a dokumentu, velmi originální počin, chcete-li se o sobě něco dozvědět a nejste prudérní, určitě na něj běžte ;) Tleskám za odvahu, boření tabu a stereotypů. Moc pěkný a výstižný komentář "vystřihl" Kokska. Škoda, že tento film nebyl oficiálně podpořen v distribuci. Uvedlo ho pouze minimum vybraných kin (mimochodem mých oblíbených ;). ČR takový film potřebuje jako sůl aneb "to, čeho se nejvíce bojíme, je přesně to, co nutně potřebujeme!" (06.12.2018)

Film sa snaží skúmať tému intimity, dotykov, sexuality, telesných hraníc medzi ľuďmi. Celé dielko sa ťažko vlečie a pred kameru nám dokonca predstúpi režisérka a dokonca aj filmová technika, tomu už hovorím amaterizmus. Režisérka s kamennou tvárou, no pre mňa vtipne, skonštatuje, že pred kamerou je to fakt ťažšie. No to sme sa dozvedeli novinku :) Film má jednoznačnú misiu a to presvedčiť nás, že každá úchylka, hocičo čo si telo pýta po sexuálnej stránke, je povolená a má byť spoločnosťou akceptovaná. Hahaha, toto však nežeriem a určite si to nemyslím. A ešte čo viac, ak takýto názor obhajuje nechutný transvestita či trošku ošemetný terapeut, ktorý donútil Lauru až ku kriku. Ľudia sú pozraňovaní na duši, vo vnútri, a ich "odbočkové" názory na poli intimity sú zväčša dôsledkom. (03.08.2018)

Film na pomezí dokumentu zkoumá lidskou intimitu. Centrem je Laura, žena neschopná fyzického kontaktu s jinými lidmi. Už ani nevím, jak se od toho časem film dostal až do BDSM salónů, nechápu proč kromě věčně před kameru lezoucí režisérky mám ještě koukat na záběr přes filmařskou techniku. Nakonec se pro mne tohle rumunské umění stávalo spíš utrpením. Zlatý Medvěd z Berlinale je pro mne nepochopitelný (co to tam bylo za porotu?). (08.07.2018)

Dokumentární formou natáčený snímek na hraně hraného filmu a dokumentární rekonstrukce o lidech, kteří kvůli různým formám psychických blokací nejsou schopni prožívat intimitu, sexualitu a pomalu ani obyčejný fyzický dotek, aniž by se obešli bez terapeutických sezení a rad "profesionálů" (ať už jde o psychoterapeuty, prostituty nebo transvestity). Celý film je hrozně povrchní dvouhodinová terapie s poselstvím, že ve světě sexuality neexistuje nic jako úchylka, fetiš nebo odklon od standardu, zkrátka že všechno by mělo být považováno za normální, a to včetně nočních swing/bdsm klubů, které jsou ale přitom kontraproduktivně natáčeny hrozně naivně a klišovitě tak, aby působily prvoplánově odpudivě. Výsostně umělecky nasnímaný film plný nahých těch se zaobírá emocionální cestou svých hrdinů k vnitřní otevřenosti, nicméně všechno, co z jejich úst zazní, má pro diváka nulovou výpovědní hodnotu, protože se všichni jen rýpou sami v sobě a ve svých pocitech, ale jejich auto-reflexe není podrobena žádné smysluplné analýze. (05.07.2018)

Eat Pray Love pro festivalové publikum. Chápu, že to pro někoho může mít velký terapeutický účinek a nechci snižovat účinnost toho filmu, i když já se jednoduše nudil. Zpřítomňování štábu mi přišlo zbytečné, jako u dokumentů většinou, jinak je největší problém, že v půlce už je naprosto jasné, o čem má film být a co si z něj člověk má odnést, a pak to pokračuje ještě další hodinu. Všichni moji oblíbení uživatelé tomu dávají buď 2 nebo 4, tak mě mrzí, že nemám silnější názor nějakým směrem, ale pravda je, že mi to přišlo trochu dlouhé a trochu čitelné, ale taky potenciálně silné pro člověka, který to potřebuje vidět. (27.08.2021)