Climax

Nevěříš, nechápeš, ale jedeš v tom s nima, díky Gasparovi zručně natočené hudební i obrazové intezivnosti. Ovšem kromě dokonalé obsahově prázdné provokaci nic jinýho nedostaneš. Jsem rád, že jsem měl možnost vidět zrovna Gaspar Noého na projekci osobně, celou jsem mu koukal na hlavu v naděju, že se dostanu uvnitř a zřím. (24.10.2018)

Takhle zvrtnutý večírek jsme tu ještě neměli. Geniální muzikálové jednozáběrové intro, zopár keců pro poznání postav a jde se na to. Pro účastníky/nešťastníky nežádoucně efektivně namíchaná sangria umí kouzla. Koulervoucně vtahující tripový zážitek z Noého filmografie nejpodobější Enter the Void, ale tentokrát na prostoru pár místností a jedné chodby. Tančení a jančení, kolektivní paranoja, halucinogenní šílenství. Napínavé a místama až děsivé, na Noého však nakonec v sexu i násilí docela umírněné. Čtyři hvězdy v rámci festivalové atmosféry (rozuměj konstantním hladu po inovatívních věcech), ale jinak je to stejně bezobsažná a do své formy zahleděná blbina s rádoby filozofickým vhledem jako většina jeho filmografie. [Cannes] (16.05.2018)

Podmanivá Noého provokace, která do značné míry testuje divákovu výdrž a trpělivost. Takhle - jestli bych to dal doma u PC, to si nejsem jistý. Ve Velkém sále Thermalu na KVIFF ale oba palce nahoru. Už na začátku, když Noé servíruje závěrečnou scénu a titulky teprve následujícího filmu, je jasné, že nás nečeká film, který by hrál striktně podle pravidel. Taneční číslo v úvodu geniální. Následující ukecaná pasáž mě ztrácela, ale s tím, jak sangrie s LSD začínala působit, si mě Climax zase získal. Závěrečná půlhodina je zatěžkávací zkouškou na divákovy smysly, sestupem do totální temnoty a stavu posunutého vědomí, až se mi z toho hlava zamotala. Zážitek ne v pravém smyslu slova příjemný, ale silný. (15.08.2018)

Intenzivní, tísnivé a opulentní formou. Film, který vlastně nemůžu nikomu doporučit (dvojnásob ne lidem, kteří Gaspara Noého neznají), protože jeho sledování je každou minutu více a více nepříjemné. Ve výsledku jsem však cítil nejen úlevu z útěku ze sálu, ale hlavně postupný pocit pronikání do celého "utančeného cirkusu". PS: málokterý film dal mému ťukání prsty na koleno tak pevnou a dlouhou melodii, některé scény jsem i díky hudbě vnímal jen s odstupem (jako poletuíjcí kamera...) (01.11.2018)

Jak vidím Gaspar Noé, hned jsem v pozoru. Počítám s abstraktním námětem, absurdním zpracováním a celé to bude na atmosféře devadesátkového francouzského techna a houseu. Tady prostě není moc co řešit. Filmařsky je to skvost. Úvodní taneční scéna představuje, že i v tom největším tanečním zmatku se dá najít obrovský kus linearity. Výbornej vstup do světa tanečníků, kteří následně trošku nudně kecají nesmysly do kamery, aby se představili. V tu chvíli režisér zajímavě odkazuje na osmdesátkové horory, čímž si u mě taktéž vysloužil respekt…no a pak to vypukne. Nemá smysl cokoliv psát, tohle se musí vidět. Šílenství na filmovém plátně, záběry, které si hrají se zvuky, obrazy, s pozadím, kamera, co vytváří neuvěřitelné kreace…a především dění, které si nevymyslíte. (16.06.2021)