Climax

Prostě nepříjemný. Někdo mluví o provokaci, někdo o brutálnosti, někdo o předvídatelnosti, někdo o prvoplánu... Pro mě to byl "jednoduše" nepříjemný film. Se vším všudy. Aka nezapomenutelný zážitek. // Překousnu hodně, jak ty mačistické kecy, tak ty vypatlané hlášky ze stran "něžného pohlaví" (téměř archaismus, což?), ale křik dítěte mě bude strašit dlouho. // Kamera a podmanivá hudba (rozuměj: jsi tam a tohle všechno se ti fakt děje) je na výbornou, jen to rozpoložení časové linky se mi zdálo neúměrné. (05.11.2018)

Takmer úvodná dance scéna vás hneď totálne pohltí, pretože je natočená absolútne famózne. Zhruba 20 tanečníkov predvádza na parkete tanečnú dokonalosť, pričom každý jeden z nich je osobitý nie len svojou povahou, ale aj svojim tanečným štýlom. Napriek tomu jeden do druhého k sebe zapadajú ako skladačka. Ale poďme k pointe. Climax nemá žiadnu dejovú líniu, zachytáva poslednú žúrku tanečníkov v chate uprostred ničoho pred ich celosvetovým turné. Party sa začína nevinne, iba kvalitným tancom, techno hudbou a pár misami sangrie. Po nejakom čase však tanečníci zistia, že ich nápoj niekto obohatil kvalitnou dávkou LSD. Postupne začínate sledovať ich zmeny nálad, či už pôjde o sexuálne orgie, záchvaty paniky, násilnosť alebo iba nekonečný únik do tanečného sveta. A to všetko podčiarknuté techno hudbou a hypnotickými svetlami, s ktorými Gaspar Noé, ako vieme, pracuje veľmi rád. Každá z postáv prežíva svoje pocity úplne inak, no väčšina z nich uviazne na veľmi veľmi zlom tripe. A vy si to poctivo odtrpíte s nimi. Každopádne, po filmovej stránke je Climax natočený výborne, neprekáža mi absencia deja, pretože práca s emóciami ju nahrádza a vykompenzuje. Téma drog a sexu môže pripadať mnohým lákavo a preto je dosť možné, že do kín priláka aj popcornových divákov. Treba však myslieť na to, že Climax je artová a psychicky náročná záležitosť. A verte mi, že nepôjde o párty, ktorej by ste sa chceli zúčastniť. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

Nejsem si vůbec jist, zda se mi to líbilo. Nejsem si vůbec jist, kolik kvalit film vlastně má. Nejsem si jist, zda všechny symboly jsou vlastně symboly - hned na úvod, kdy v televizi sledujeme představení jednotlivých tanečníků, je možné si všimnout knížek kolem. Dobře jsou vidět tituly o Fritzi Langovi, Murnauovi, knihy s názvy Suspiria a podobně... ale nejsem si vůbec jist, zda to mělo nějaký reálný dopad ve filmu a šlo o inspirační zdroje, nebo se jednalo jen o náhodu. Dost se mi totiž při sledování Climaxu vybavoval dialog ze Simpsonových, když si Vočko změnil hospodu a dal třeba židle na strop: "To je PM, dobrý, ne?" - "Co?" - "Postmoderna!" - "?" - "No dobře, samoúčelná úchylárna." A přesně tak na mě Climax působí. Jak jinak si vysvětlit závěrečné (?) titulky, které proletí filmem zhruba uprostřed stopáže? Nepochybuju o tom, že jinde než v kině se na to dívat nedá. Už první půle, kdy se střídaly jednotlivý dialogy, jak by kdo koho chtěl ojet, se táhla. Druhá půle, kdy všichni byli sjetí, se sice netáhla, ale v počítači bych ji nedal, taky by mě nudila. Paranoie a šílenství jsem nějak nemohl uvěřit. A filozofickýmu podtextu, ujasňovanýmu na průběžných rádoby hlubokomyslných citátech, už vůbec.I navzdory účasti Sofie Boutelly, kterou jsem si dosud jako blondýnu neuměl představit, a taková je z ní kočka. Gaspar Noé mým oblíbencem ale fakt nebude. Pokud tento film tak moc ohromil Cannes i - co tak čtu ve zdejších komentářích - Karlovy Vary, je to další doklad toho, proč se podobným akcím vyhýbám a vyhýbat vždy budu. (25.10.2018)

Noé zase jednou předvedl, že ať už je vám jeho poetika blízká, nebo ne, jde o režiséra, s nímž je zajímavé zápolit a vypořádat se. Climax je technický masterpiece. Ať už jde o synchro hudby s obrazem, barevné ladění scén, brilantní kamerové jízdy nebo o pohlcující atmosféru narůstající psychózy, všechno je perfektní. S čím mám problém? Nakonec je všechno až moc jednoduché a jednotlivé části filmu spolu ne vždycky spolupracují. Úvodní intro s rozhovory nabudilo můj zájem a roztočilo interpretační kola v mé hlavě, aby se ukázalo, že nemělo jiný smysl, než představit postavy. Kolo debat o sexu a drbů bylo úplně zbytečné. A především, finální rozetnutí hlavní záhady bylo prostě jen zklamáním. Pořád mi ještě běží celý film hlavou a přemýšlím, jestli jsem neminul nějakou zákrutu, která by tomu dávala nějaký vyšší smysl. A stejně tak se pořád rozhoduju mezi 3 a 4 hvězdami. Přesto nelituju času, který jsem v kině strávil. Climax stojí za to vidět a stojí za to ho vidět na plátně. I kdyby jen kvůli skvělému choreu a "očistcové" scéně ze závěru filmu. (07.11.2018)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)