Příběh dvanáctiletého chlapce, který zažaluje své rodiče za to, že mu dali život, je strhující výpovědí o životě nejchudších ve slumech současného Libanonu. Snímek, který na festivalu v Cannes ohromil diváky, kritiku i porotu, je díky své směsi realismu a intenzivních emocí přirovnáván k slavnému
Milionáři z chatrče. Libanonská režisérka a scenáristka
Nadine Labaki podává vyhrocené a lehce pikareskní svědectví o extrémních podmínkách života ve své zemi pohledem malého dítěte, a přitom se neuchyluje k emocionálnímu vydírání – zdánlivě neochvějně ponurou trajektorii příběhu navíc účelně obohacuje o záblesky radosti a humoru.
(Film Europe)
Matty
Je mi z toho filmu smutno. Ne kvůli jeho obsahu, který jde do takové krajnosti, že pozbývá přesvědčivosti, ale kvůli tomu, nač Nadine Labaki mrhá svým talentem. Předkládá úmorné dvě hodiny záběrů smutných (často plačících) tváří citově i jinak strádajících postav (často dětí). Jde v zásadě jen o vršení důkazních materiálů, osvětlujících, proč se dvanáctiletý Zain rozhodl zažalovat rodiče za to, že jej počali. Doufám, že nešlo o záměr, ale film pohybující se celou dobu na hraně poverty/misery porn (ve scénách podkreslených sentimentální hudbou tu hranu překračuje) vyznívá tak, že chudí lidé, jejichž motivace nejsou nijak objasněny, by si děti vůbec neměli pořizovat. Systém, reprezentovaný ve filmu justicí a policií, totiž podle všeho funguje, a spoluvina vyšší třídy není vůbec zohledněna. Závěrečná „mrtvolka“ má sice zřejmě odkazovat k Nikdo mne nemá rád, ale Truffaut dospívání v nelehkých podmínkách nezbavil veškeré radosti a nenatočil film tak strašlivě didaktický a jednostrunný, v podstatě nikam se nevyvíjející, jenom nás ubíjející bídou, osamělostí a utrpením a dalšími a dalšími nešťastnými zvraty osudu. 40%(4.2.2019)