Kafarnaum

V poslednom čase sa s týmto námetom (imigrácia...) roztrhlo vrece a tak nečudo, že som k nemu trocha strojený. No v tomto prípade dávam dole klobúk. Teda poviem, celkom aj chápem toho chlapca, ktorý sa rozhodol žalovať svojich rodičov za to, že mu dali život. Nikto by sa nechcel narodiť do takých podmienok, to je jasné. Špina, humus, bieda, hlad, určite aj smrad a všade samé tváre, z ktorých sa dá poľahky vyčítať, čo by asi tak s vami spravili niekde v tmavej uličke. Z tohto pohľadu putovanie malého chlapca špinavými ulicami, jeho každodenný boj o existenciu, starostlivosť o bábo... to všetko vo vás nechá nepríjemný, skľučujúci pocit. Deprimujúce a smutné zároveň. Tiež oceňujem ako tu bolo poukázané na to, čo si vlastne o nás (Európe) migranti myslia a prečo sa sem tak hrnú.... no proste pečené holuby... Škoda, že tu nebolo ukázané, ako to nakoniec s tými rodičmi na súde dopadlo. Silný nadpriemer. 85/100 (13.01.2020)

Tady ty komentáře, "proč točej takový film a pro koho... Co s tím mám jako dělat? Vydírání...", z těch mi stojí rozum. Někdo natočí brilatně autenticky a krásně zároveň film o tom, jak to maj děcka z rodin, kde fotr prostě pouští spermoše hlava nehlava do chudáka ženský, aniž by mohl uživit sotva jedno a hned je to film, co "citově vydírá, moc tlačí na pilu s mizérií, sprostě zneužívá utrpení druhých ve svůj prospěch"... Tak si pojďme pustit novýho Spidyho, Avengery, nějakýho toho Macháčka v situační komedii, či drama s komunistické éry, nebo si dejme pičo horor s popcornem. Přece nebudeme čumět na příběh, kde jsou děti postaveny do "nepřívětivého světa" Juch. Banda čuráků koukám už není jen na facebooku s podobnýma názorama. Sem se nasral fujky. Krása to je. Tenhle Cafarnaúm. Takhle zrežírovat děti a roční mimino? Už jen za to musí člověk smeknout. Ano, je to emotivní. Ne, (16.07.2019)

V Libanonu máme fungující státní zřízení, spravedlivé a naslouchající soudy, nestrannou policii, rozvinutou charitu a nějaká vyšší třída  třá vykořisťujících zmrdů šejků tu vůbec , ale vůbec neexistuje. To mě Alláhu poser.. Jestli on náhodou není problém i  v tom vašem posraným systému paní Labaki, co říkáte?  Ale chápu, že  předestřít myšlenku o politice jednoho nebo žádného dítěte ( nebo možná i kastraci pro neposlušné?) je politicky mnohem průchodnější než tepat do bigotního systému nábožensky pomatených, zkorumpovaných  či jinak narušených zmrdů, kterým je blaho jejich národa, jemuž obvykle vládnou rukou Alláhovou,  jinak zcela u prdele.  Na stranu druhou  hodně nepříjemná připomínka toho,  jak v pokryteckém světě žijeme.  Ty špinavé ulice, bída, hlad, žebráci, to všechno je skutečné. Stejně jako sny, láska a lidskost, které se neohraničují rasou či náboženstvím.  A teď jak tohle ohodnotit? Hm, podobná dilemata, už mám vlastně vyřešená, morálně v mnoha ohledech odpad, citově za pět. Tři. (19.08.2022)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)