ひそひそ星
The Whispering Star
Šepkajúca hviezda
Obsahy(1)
Sion Sono je známy príbehmi plnými bizarných úletov, radikálneho audiovizuálneho štýlu a mixovania viacerých žánrov. Šepkajúca hviezda ale predstavuje jeho tvorcu v polohe, ktorú ukazuje veľmi zriedkavo a ktorá stojí doslova v opozícii voči väčšine jeho tvorby. Navyše, slovami samotného režiséra, ide o jeden z jeho najosobnejších príbehov, ktorý napísal ešte pred 25 rokmi. Nespútanú divokosť vystriedal jemný nevtieravý humor a lyrická kontemplácia. To všetko v príbehu o androidke, ktorá v bližšie nešpecifikovanej postapokalyptickej dobe po zániku Zeme osobne doručuje balíčky ľudom roztrúseným po celom vesmíre. Jej cesta je nám predkladaná v krásnych čiernobielych záberoch, s dôrazom na kopu malých detailov v obraze. Podobne ako viacero filmárov pred ním, aj Sono v tomto filme využíva žáner sci-fi zasadzujúci príbeh do budúcnosti na opis súčasného sveta s jeho plusmi i mínusmi – film sa napríklad čiastočne nakrúcal aj v oblasti Fukušima, postihnutej v roku 2011 jadrovou katastrofou. (Art Film Fest)
(více)Videa (1)
Recenze (8)
Pastva pre oči. Minimalistické ale s presahmi. Sono sa znovu vybral do Fukušimi a v troskách natočil svoje meditatívne sci-fi. Nie je tu zápletka, je tu len séria pomalých záberov odrážajúcich jednoduchosť. Hlavná postava s tvárou Megumi už nepôsobí sexuálne, ale skôr ako stratený vynález plynúci priestorom. Je tu niekoľko doslova dokonalých scén - scéna na pobreží - scéna na bicykli - scéna v tieňohre. Pričom to pomaly odkrýva premyslené detaily, dotvárajúce svet hlavnej postavy. Šepkanie je tu kľúčové a je tu nádherná práca s hudbou a so zvukom. Je to netradičný Sono, ale o to viac som rád, že takýto film natočil. Ukazuje nám to jeho inú stránku. Citlivejšiu, meditatívnejšiu a v určitom smere aj krásnu. ()
Moc si v poetických filmech nelibuju ba naopak, ale toto mě pohltilo. Moje amygdala vrněla blahem i u tak emočně oploštělého filmu jakým je tento. Jeho smysl sice nechápu, jenže to, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči a hltal jsem každý ždíbeček je nesporné plus. Zajímavé je propojení chátrající Fukušimy, znak pro jednu z největších lidských hrozeb dnešní doby (když nepočítám samotnou přírodu), a téměř vyhubenou populací ve filmu. Androidka Juko napříč galaxií doručuje lidem balíčky, které by si sice mohli nechat doručit domácími teleportéry za zlomek sekundy, nicméně si pár let klidně počkají, což je taky trošku zvláštní. Její rutinní život mi připomíná samotné japonce, kdy často obklopeni vnitřní samotou pracují jako roboti. Nicméně netuším, jestli to má nějkou spojitost. Jinak po audiovizuální stránce je to taky bomba. Ví někdo proč ve filmu celou dobu šeptají? Kdyžtak zprávy, díky ;) ()
ŠEPTAJÍCÍ HVĚZDA...Ke konci filmu se dozvíme, že jde o Zemi, kde se musí jen šeptat, protože zvuk nad 30 dB zabíjí. Kouzelná meditativní atmosféra černobílých pomalých záběrů (a nádherné práce se zvukem) s robotkou rozvážející zásilky speciální raketou ve tvaru dlouhého domu, přebírají je na zemi starší lidé. Sugestivní pasáž ke konci, kde za jdoucí roznašečkou se v průsvitných scénách pohybují stíny lidí doprovázena hudbou parafrázující staré mistry.....Film, který svým zvláštním naladěním vtáhne. (70%) ()
Kvapkajúci vodovodný kohútik, nočné motýle za krytom lampy a palubný počítač s dizajnom 80-ročného rádia, to všetko v maringotke s tryskovým pohonom. V skutočnom Sci-Fi filme by mi takéto absurdity silne prekážali a autorov by som kvôli nim znosil pod čiernu zem. Ale tu mi neprekážali, pretože toto vôbec nie je Sci-Fi, ale silne ukľudňujúci, ba priam že terapeutický film. Alebo je to akási meditačná pomôcka, ktorá aj veľkého nerváka privedie za 10 minút do hladiny alfa a udrží ho tam celý zvyšok filmu. Len si treba dať pozor, aby z toho nebol obyčajný spánok. ()
Tvorba japonského režiséra Šiona Sona má vícero podob. Jednou z nich jsou i tyto pomalé černobílé snímky s uměleckým vizuálem a silně pocitovým dějem až na hraně psychedelického zážitku, čehož se mi dostalo už u jeho „meditativní gangsterky“ Heya. Film s tak krásně poetickým originálním názvem Hiso hiso boši se mi nejdřív chvíli jevil i přes jistou invenci až lehce monotónním, jenže poezie černobílých záběrů (v případě první návštěvy Země i zesilněna jedinou barevnou scénou!) vytvořena z pomyslné rutiny galaktické kuriérky cestující s balíčky za různými lidi napříč planetami mě stále něčím upoutala a moje pohlcení jenom sílilo. Podmanivých zážitků ústřední robotky (tedy zážitků alespoň pro diváka, necítí-li robotka asi víc než naprogramovanou práci) stále přibývá a každé přistání s krátkou návštěvou planety a splněním poslání je zpracováno originálním a jiným způsobem. K nejsilnějším pro mě patřilo to druhé, v němž sledujeme chlapíka na kole v postapokalyptickém světě. Jeho chůze s plechovkou pod botou dotváří až magický rytmus chodu právě navštíveného světa a Sonovi se daří vykřesat úžasně magickou poezii i z naprosto nevzhledného, zapadlého a zničeného světa. Za vrchol a snad nejikoničtější scénu této skromné japonské „Vesmírné odysey“ kinematografie 21. století však považuji závěrečnou procházku podchodem stínoher. Celý film je vizuálně, zvukově i postupným rozbalováním poselství o hledání a vnímání pozitivních stránek světa navzdory jedné tváři reality kolem doslova vypiplaný, ale zmíněná dlouhá předposlední scéna znamená ještě takový samostatný bonusový zážitek navíc. Šion Sono opět potvrzuje tezi, že nejzajímavější současné filmy jsou často ty, které v televizi neuvidíte. [90%] ()
Reklama