Americká fabrika

Nemusím provádět kdovíjak důkladný psychologický rozbor, abych vystihl podstatu toho poměru, který platí mezi kapitálem a prací. Jedná se o sublimovanou felaci. My zaměstnanci se můžeme přetrhnout, abychom svými chřtány ukájeli právě na tom závislé sebevědomí zamindrákovaných pravicových vykuřpytelů. Stále disproporčnější dělení zdrojů už došlo tak daleko, že dosud nejmocnější vývozce felační ideologie začal s vyprcáváním vlastního populačního materiálu a přizval k tomu čínské „komouše“. Světový produkt na hlavu každoročně roste, ale protože je rostoucí počet hlav určen k felaci, neznamená to všemi ekonomickými aktéry sklízený blahobyt, nýbrž chudnutí spodních desítek procent při zvyšující se produktivitě globální kuřby. Toto evolučně scestné povyražení latentních buzerantů lze zastavit jediným úkonem, jaký je možný v případě, že máme hrdla plná čuráků, rvaných vší silou až po kořen co nejintimněji k žaludku: guillotinou kousacího reflexu. Jenomže zatím je většina z nás sama závislá na blahosklonném poplácávání a almužnách, protože jsme po vrchovatě obětavé polemice mezi Hitlerem a Stalinem o podobu světa zbabělými generacemi. / Samozřejmě dokument poslouží i jako obstojná ukázka toho, že dělník v zemi s komunistickou vládou může být mnohem efektivnější než dělník západního kapitalisty, protože o tom, jaká jeho efektivita bude, samozřejmě nerozhoduje systém distribuce hodnot, nýbrž nastavení výrobních podmínek a plánu. Tyto parametry nejsou nijak závislé na redistribuční filosofii, která se navíc v tržně fundamentalistických systémech staví do pozice jakési motivační principy objevující vědy. Všechny neoliberální mantry o konkurenceschopnosti, rovnovážném vztahu nabídky a poptávky, motivaci apod. nejenže dávno podlehly zdrcující kritice opřené o zkušenost a prosté používání rozumu, ale selhávají už na druhém, třetím stupni úplně banálních úvah, které jsem ze sebe vysázel v nějakých 15 letech, vy neoliberální debilové, snaživá dítka s intelektuálními možnostmi traktoristy. Zároveň jsou zdokumentovány hojně nedokumentované případy na výsledném produktu se nepodílejících výkonů, které se v západních neoliberálních formách kapitalismu rozmohly, aniž iniciovány příslovečnou „byrokracií“. Věnuje se jim Graeberova kniha Bullshit Jobs: A Theory (2018), ale rád bych zdůraznil, že jsem ji neabsolvoval a že co o ní vím zprostředkovaně, zkrátka beze zbytku zapadá do toho, co jsem sám vypozoroval, když jsem viděl střední management komunikovat celých 8 pracovních hodin procesy, které zaučený dělník vykoná i bez toho, když jsem roky poslouchal účetní vysvětlovat finančnímu analytikovi s měsíčním příjmem 80K základy účetních standardů, včetně takové expertní delikatesy, že vystavené doklady za uskutečněná zdanitelná plnění nelze před státem dodatečně kompletovat a přiznávat k pozdějším obdobím, nebo když jsem půl roku asistoval projektovým manažerům při vývoji prototypů světel vedených do zrcátek v interiéru luxusních vozidel a musel žasnout nad tím, jak jsou nezruční, jak inženýrský titul jednoho z nich připustil drhnoucí angličtinu ve větě „but we have only 3 pieces“, zatímco měl vysvětlit, že čekáme na dodávku laserem řezaných měděných kontaktů, a to i když jeho mzda k výplatě standardně překračovala 60K, přestože si s kolegou vyjížděl na hodinové obědy, běžně o hodinu dřív končil (žádné pípání) a na reklamační výjezdy musela většinou jezdit jejich kolegyně dozorující kontrolnímu oddělení s vysokoškolskou specializací na tváření kovů a plastů (a hrubým příjmem kolem 30K). Proto mi nikdy nebude žádný neoliberální debil, který reálný ekonomický výkon viděl sotva z orbitu, vykládat o efektivitě. Slyšel jsem je například tvrdit, že východoevropský, jmenovitě ukrajinský dělník je produktivnější. Takže. Na jedné stavbě (za budovou ČEZu v pražské Michli), kde byli v pozici pomocné síly určené pro všechno, byli produktivnější jen tím, že byli ochotni hazardovat se svou bezpečností i v rozporu s předpisy, takže se „hodili“, když místní stavbyvedoucí nestihl uřídit montáž bezpečnostního hrazení v horní hranici obvodu kolem 10-15 metrů hlubokého terénu (protože se na stavbě během přípravných prací skoro neukázal a pořád jezdil po Praze) a vymyslel si na mých zkušenějších kolezích, že by do této výšky měli s postroji vylézt a nad bedněním ono hrazení během víkendu přimontovat, což odmítli, protože příslušným školením k práci s lanem prošel jen jeden z nich a i ten konstatoval několik nesplněných podmínek. Ukrajinci bez papírů k tomuto zadání vzali jistící opasky a nastoupili si líznout ten přepychový risk, že je po půl roce bez dovolené pošlou domů definitivně zmrzačené babkám na obtíž. Znal jsem Ukrajince s výhodami. Byl pověřený hlavně tím, že vedl dělníky z východní Evropy, především z bulharské Varny. Asi desetkrát za směnu si zapálil, po továrně se pohyboval lážo plážo, občas vzal do ruky hasák a utáhnul nějaký šroubek na formě ve vstřikolisu. Přitom se Sergej, když zrovna nebyl ožralý nebo někde nepokuřoval, uměl docela ohánět. Ne sice na dílně, nicméně si spravil domek, stal se definitivně Čechem a se svou ženou (vzhledem odsouzenou snášet nahaté trofeje v jeho telefonu) přispěl do naší oficiální demografie skoro dvěma metráky toho tolik potřebného Užgorodu. Když na kost vyzáblý Sergej svého syna ve snaze vést jej k bojovým sportům neuřídil, rozhodl se velkorysost hostitelské země oplatit podporou synkovy obezity s nadějí, že doma vypěstují zápasníka sumo. To máme flexibilního Čecha! A ještě jedna zkušenost stojí za zmínku, když neoliberální blbeček začne vyštěkávat svou pracovně morální abecedu. To jsem takhle začal v jedné firmě na úseku expedice. A hned první várka Ukrajinců agenturou dodaných firmě byla tak úžasná, přesněji tak úžasně nepřetržitě pod vlivem látek snižujících pozornost i zájem (schválně neříkám „alkoholu“), že je ta firma musela do dvou týdnů vrátit. Až další várky těchto východoevropských supermanů zvládaly práci alespoň tak dobře, aby po měsících snahy stačily domácím. Když si daný úsek vycizeluje procesy a čas hermeticky přesně propočítává, stoprocentní výkon se rovná maximu, takže plkání o možnostech navyšovat produktivitu osobní iniciativou rozhodně nepocházejí z výrobního prostředí, ale z hlavy, která provečírkovala studia. Vážně si někdo i tak debilní může myslet, že mu jednu nefláknu, když začne zoufale plkat o produktivitě, aniž se kdy musel vypořádat se zadáním synchronizovat se s cyklem stroje zrychleného na maximum lidských anatomických kapacit? Zdvojnásobovat produktivita se dá v rozvrhu výrobního procesu (jako to při zemědělství uměl Londonův „tulák“), ne během jeho konečné materializace, kde se během několik měsíců trvající optimalizace dosáhne pracovníky sdíleného maxima, jemuž říkáme „norma“. / Američtí manažeři svoje lidi zaprodávají a pomlouvají. Je to na začátku i později, když jsou na prohlídce čínské továrny, kde o nich mluví s despektem, ačkoli nízká efektivita je hlavně vina jejich a projektantů výroby, kteří v USA nepostavili identickou továrnu, samozřejmě s ohledem na americké předpisy bezpečnosti práce. Vyslaní vedoucí jsou skoro všichni příšerně obézní a rozhodně do jednoho vypadají shnile a proradně, proto se vůbec nedivím, že o svých domácích spolupracovnících tak mluví. Každé řešení továrny v dekády zavedeném oboru už vychází z šablon. Přístupy jsou inovovány a mění se kraj od kraje podle toho, jaký má kdo přístup k bezpečnosti. Podobně šablonovitě jsou přejímány pracovní postupy a výrobní provozy jsou vzájemně prostupné přece i personálně, takže informace o optimálních způsobech výroby a předcházení zmetkovitosti migrují se znalostmi zaměstnanců a potřebami zákazníků světem napříč. Pracovní postupy vycházejí z datově podložených instrukcí toho, v jakém pořadí úkonů lze nejlépe odbavit tu kterou fázi na té které variantě výrobku v daném úseku, kam se dívat nejčastěji, v jaké oblasti nejvíce vznikají zatím neeliminovatelné vady... Je proto podezřelé, jestliže tu na to přicházejí až po zavedení továrny a najednou se řeší, že americký dělník je v přílišném kontaktu s extrémními teplotami apod. Znamená to, že Američané prostě uvolnili Číňanům prostor a nechali je naprojektovat továrnu s tím, že jim jen sdělili meze určené bezpečnostními předpisy. Nechali jim svoje nekvalifikované spoluobčany na pospas a vznikla rozporuplně pojatá výrobní hala. Nevidíme americké dělníky v maximálně přesném a rychlém sledu pracovat s výrobkem, jako to vidíme v Číně, ale ne kvůli americkému dělníkovi a tomu, že Číňan na to jde po vojensku a firmu vyznává jako pána boha (viz oslavné písně). V každé druhé továrně v Česku jsem viděl tutéž rychlost, plynulost a přesnost úkonů, vypočítaných na vteřiny a s minimálními tolerancemi, jako tady při návštěvě Číny. Čínský dělník je vlastně šikmooký český dělník pějící nábožné písně a defilující. Takže i Američané mohou dělat totéž stejně dobře, bez hraní si na vojáčky (v pracovní době!), když se jim to opravdu ukáže a nařídí, což tady ale nikde nevidíme. Čínský kapitalista si přijede a něco chce, ale o tom, jak to na místě provést, evidentně nic neví. Je to normální vypatlaný pablb, který zbohatl na masochismu přemotivovaného proletariátu. Dokument na mě obecně působí jako kritika manažerského lempla. / Na zastávce v Číně jeden manažer vysvětluje: „Potřebujeme, aby naši dělníci bojovali za úspěch Fuyao. Všichni jsme na jedné lodi. Když bude loď v bezpečí, budou v bezpečí všichni. Když se loď potopí, všichni přijdou o práci.“ To je jistě pravda. A jeho prací je jim to připomínat. Holt má každý jiný mls. / Slavný logik a zakladatel moderní matematiky Bertrand Russell kdysi údernou formou sepsal hlavní důvody ke svému protikřesťanskému přesvědčení (Why I am not a Christian). Lawrenceovy Studie z klasické americké literatury lze k tomuto výpadu zařadit v té rovině, na níž křesťanský mesianismus sdílí imperiálně optimistické východisko s tam sondovaným materiálně fascinovaným a nekonečně bloudivým nihilismem (posléze mediální) destruktivní kultury (výborně zachycené Stonem v Natural born killers/1994). Tyto proudy, křesťanský mesianismus a destruktivní kultura, se spojily do jednoho, když neokon Fukuyama přišel s konceptem „konce dějin“, vyjadřujícím mindset celých generací proletariátem vydržovaných liberálů, vyznávajících vágní formuli „tvořivého ničení“ a tajně asistujících při rozpoutávání barevných revolucí. Podobně bych já, neviditelné skřípající kolísko globální degenerace, rád alespoň sám sobě shrnul zase jednou nějaké ty důvody, proč na smrt nenávidím (cizí) kapitál. V letech 2008/2009 jsem jako nekvalifikovaná pracovní síla se sbíječkou, vibrační deskou apod. pomáhal při výstavbě tu obchodního centra (OAZA Kladno), tu stadionu (pražský Eden), tu multifunkční budovy (pražská O2 Arena) a po prvním zkušebním čtvrtletí jsem mohl počítat s 20 tisíci korun čistého. Jestliže bych s ohledem na růst mandatorních výdajů domácnosti během uplynulé doby měl příjmově stagnovat, musel bych dnes nominálně vydělávat asi 30 tisíc korun čistého (za čímž roky zaostávám o víc než třetinu, protože, jako bezmála polovina populace, mám i nominálně méně než tehdy). Český proletariát není tak hloupý, jak havlista a kapitalista doufá, a tak se čím dál častěji setkávám s podobnou nostalgií po dřívějších reálných příjmech a životních jistotách, o nichž si rostoucí podíl populace může leda nechat zdát svůj nepřiznaný socialistický sen. Mezi stovky urážek, jichž se na mě a mé třídě dávno demaskovaný parazit kapitálu dopustil, patří i to, že rozdíl v profesní kvalifikaci záhadně stačí k tomu, aby o jeden až dva řády násobil vklad, jakým jsou třísměnný provoz, riziko úrazu, nezdravé prostředí apod. Sotva udržím potravu v žaludku ve styku s touto perverzní sebedůvěrou budižkničemů, tlučhubů a patolízalů. A vím bezpečně, že i jazyku se vzpírající, propagandou zhanobené slovo „parazit“ houstne v populaci přímo úměrně klesajícímu příjmu, ačkoli česká nezaměstnanost je dekády tradičně z nejnižších v Evropě: takže frekventuje ve výrazovém rejstříku pracující chudoby, jejíž oblbování ze strany kapitálu a státu se už delší dobu míjí s úspěchem. Dělník, jak dokazuje příklad USA, vůbec nezávidí miliardářům, dokud jejich miliardy nemají za následek jeho zotročení. Jedna černoška (American Factory/2019), která ze svých daní financovala luxusní bejvák té árijské opici v Bílém domě (Trump už není prezident), měla u GM před krachem hodinově kolem 29 USD a dnes je ráda, že si u Číňanů může přijít na 12,84 USD (v závěru dokumentu je uvedena hodnota 14 USD nástupní mzdy dělníka), což je po započtení inflace reálná třetina tehdejšího příjmu. Růst cen ve spotřebním koši nízkopříjmových Yankeeů neznám, ale nemůže se vymykat tendenci, kdy je takto specifikovaná množina výdajů na strmějším vzestupu než celková inflace. Tito lidé tedy v souladu s dekády trvajícím dlouhodobým trendem chudnou, a protože se toto chudnutí odehrává nárazově nominálně a průběžně v poměru k setrvale rostoucím cenám, je vhodné se ptát po nadhodnotě vykazované cenovou inflací, kam tedy celé dekády tyto ekonomické příbytky plynou, jestliže desítkám procent obyvatel životní úroveň klesá. Americká polyarchie dál prosperuje, krize nekrize, brutálně dřou čínského dělníka a pak si stěžují, že je Čína válcuje v obchodní bilanci. Ta černoška samozřejmě bude závidět kapitalistickou meritokracií vyfabulované pozice v bullshit jobs s tisícerou jistotou na bankovním účtu, protože ona se nadře na minimální životní provoz a oni jsou glorifikováni jako schopní borci. Závist je svatá, bože, závist je opravdu jediný poslední pohon sebeúcty, který tihle lidi ještě mají, nejen nějaká úžasná droga, která pobízela k vavřínům sportovce a válečníky ve starověku. Jenomže kapitál sám o sobě neznamená víc než ochuzováním námezdně pracujících přibývající nadhodnotu a jakousi privátní sklizeň nekvantifikovatelných zásluh a vstupů veřejného charakteru, typicky v oblasti vědy. Jeho moc nevzniká bez účasti státního aparátu a jemu analogických funkcí. Tato skutečnost ostatně vede mladé marxisty k Bakuninovi a anarchistickému krédu regionálně individuálního, fluidního teroru. Pomocný bestiář kapitálu, stimulující sebezáchovný reflex komunistického zabijáka, sestává z obskurních kreatur s titulem HR. Už přesně nevím, koho, jen snad, že velmi dobře korporátně zavedeného pamětníka normalizačních komunistů jsem slyšel přirovnat dnešní personalisty k důvěrníkům StB. A opravdu, jakkoli se budou ohánět kodexy a GDPR, tvoří dnes tu nejefektivnější zpravodajskou síť kapitálu. Informují i dezinformují se navzájem, například v souladu s potřebami zhrzeného zaměstnavatele, který má s kdysi velmi svědomitým a samozřejmě postrádaným zaměstnancem svoje konspirační plány, protože je přece nehoráznost, aby jeho velkorysou otročinu kdokoli zpochybnil přestupem ke konkurenci. Pracující na různých úrovních jich mají tak akorát po krk. Určitě ne jim ke chvále byla v roce 2018 spuštěna kampaň s hashtag #balancetonDRH, vyzývající k zveřejňování jmen personalistů. V lednu 2021 na jihovýchodě Francie (Valence) vraždil nezaměstnaný Gabriel F. „pracovníky“ z oblasti HR. Kdo se byť jen minimálně účastnil vytváření nějakého nezpochybnitelného produktu a třeba na moment sledoval takového personalistu v akci nebo alespoň zauvažoval nad tím, jaká je jejich náplň a kde se berou, musí s nezaměstnaným vrahem sympatizovat. Osobně jsem s několika dělníky sdílel zkušenost, kdy HR během pohovoru potvrdil hrubou mzdu slibovanou v inzerci, jejíž skutečná výše po sjednání pracovněprávního vztahu vypadala podstatně jinak (k tomu slouží vychcaný instrument tzv. „prémií“, které sice mají původně sloužit k adresnějšímu rozvržení odměn, ale běžně se využívají k plošnému dorovnávání mezd na i tak ubohou úroveň, což vím od kolegů, kteří po více než deseti letech ve firmě zdaleka nedosahují 20K k výplatě a drží se jí jednoduše proto, že je v místě, kde pro ně nic lepšího není; tím pádem stačí zoufalému uchazeči o práci slíbit, že z děsivého hodinového tarifu ho vytáhne slíbená plošná prémie na úrovni 40-50 % výsledné výplaty, která bez ohledu na výkon a odsloužená léta je sotva někde na 30 % podílu z té zlodějské mzdy, a to podílu, který je samozřejmě proto uspokojován z titulu „prémií“, že ty zaměstnavatel negarantuje a může do nich promítat odbytové výpadky i svůj osobní vrtoch mnohem výrazněji než v případě administrativního patra, které si na „prémie“ hrát nemusí; aby bylo jasno, německý vlastník provozu vyrábějícího produkt stěžejně udávaný na západních trzích, což je ostatně dobře známá formule ekonomické rakoviny celé střední Evropy). Nebo firma svým dělníkům vyplatila 13. plat zkrácený na polovinu s argumentem, že přece celý měsíc kvůli koronaviru nemuseli chodit do práce (za státem dotovaných 70 %), a to ačkoli i tuto dvanáctinu (!) beztak odpracovali nad rámec pracovního fondu v přesčasech. Slyšel jsem chlubit se zamindrákovaného HR s 30 kg nadváhy a babským hlasem svému kolegovi z vyššího managementu, jak zase zařídil levné dělníky bez sociálních odvodů kdesi na východní periferii EU. Zněl přitom jako ten nejservilnější lokaj z komediálních pohádek. A na židli si nesedl bez polštářku. Takový to byl (a bohužel pořád je) žijící člověk. Tento interní dobytek si navíc vydatně rozumí s personálními agenturami, které firmám dodávají to nejlevnější maso, aby mohly k výhodám české právní, energetické, logistické… infrastruktury požívat výhody ještě ubožejší pracovní síly. Ať už jsem na Ukrajince, povolné vydat ze svého času mezi 250 a 300 hodinami měsíčně za odměnu, která byla státu přiznána jen do výše pracovního fondu a zpola „zkonfiskována“ agenturou, narážel ve výrobě, službách nebo ve stavebnictví, byl jsem u něčeho takového mnohem častěji, než by se slušelo pro falešné slovíčko „marginální“. (30.01.2021) (méně) (více)