V úskalí

Man doesn't pass through the emotional part. It goes directly from the eyes to the ass. FF musel být fantastický otec. Nebo příšerný; snad obojí. Při znalosti rodinných poměrů Sofie Coppola lze její posedlost vztahy dcer a otců těžko vysvětlovat jinak. Na každý pád tlačí s urputností AC/DC (kteří se ovšem na vytříbených soundtracích jejích filmů neobjevují) s kosmetickými obměnami stále to své: Tokyo/LA→New York; herec po sezóně → galerista po sezóně; blond dorostenka → zralá bruneta se dvěma dětmi; nerdovitý gádžovský fotograf → nerdovitý Afroameričan rozjíždějící slibný start-up. Rutinu ozvláštňuje Coppola čímsi na způsob Manhattan Adultery Mystery, komediální sériií nejapných pokusů excentrického macho tatínka, trousícího etnografické poznatky o nevyhnutelnému sklonu k záletnictví, a neurotizované dcerky na prahu čtyřicítky přijít věci na kloub chandlerovským způsobem. Coppola ale naneštěstí nemá na rozdíl od Woodyho Allena kuráž nechat diváka pohlédnout drsné skutečnosti zpříma do očí, nebo prostě učinit v příběhu cosi anarchistického - třeba v souladu s poznatky z etnografie. Nevoli z žánrové zbabělosti zažehnává značka Bill Murray, jehož exemplář vymírajícího druhu toxicky šarmantního muže je jiskrou, bez níž by uoundané fňukají čtyřicátnice (mám na mysli Rashidu i Sofii) a oslava 'nového' mužství paradoxně moc nefungovala. You can't go deaf to women's voices. You know that, right? (21.06.2022)

Kdysi oslavovaná Sofia Coppola se tak nějak „stáhla“, dál píše malé velké látky, dál to vypadá, že rozumí (nejen) ženské duši, a dál tak nějak chápeme, co nám svými látkami chce sdělit. Její Marie Antoinetta zažila prázdnotu života u dvora, čerstvá absolventka filosofie Scarlett Johansson osamělost v Tokiu, Stephen Dorff coby obdivovaný herec samotu v luxusních hotelech, ředitelka, učitelka a žákyně život v ústraní při vrcholící občanské válce a v neposlední řadě newyorská matka Laura zase osamění v manželství, ve kterém její druhá polovička propadne pracovnímu nasazení. Tak trochu ztracené spisovatelce s tvůrčí krizí hodlá pomoct ochranitelský otec, který ztracený není nikdy: rozhodně ne pak v případech, kdy okolo projde nějaká přitažlivá sukně. Jelikož Laura s jeho přičiněním zavětří, že má manžel beztak poměr, stává se z tatíka zapálený detektiv. A dcera úsměvnému šmírování chtě nechtě propadne s ním. Možná je ztracená i v tom, jak zůstat atraktivní a zajímavá pro svého partnera. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ovšem znovu chybí to, co zdobilo třeba mnohými právem milované Ztraceno v překladu: spontánní sekvence, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce. Nabízí sice odlehčené scény i přirozenost, navíc se může spolehnout na gentlemanského svůdníka Billa Murrayho, přesto její sdělení, že mnohdy řešíme složité situace ještě mnohem komplikovanějšími způsoby, je přeci jenom trochu málo. (31.10.2020)

Krásná role pro Billa Murrayho, který je coby Felix skutečně neodolatelný a strašně mě v tom filmu bavil, podobně jako fantastická Rashida Jones, jejíž herectví zde na mě udělalo obrovský dojem. Námět je ve své podstatě až neobyčejně banální, ale díky té postavě okouzlujícího "pomáhajícího" tatínka, který si každého hned získá na svou stranu, to celé působí svěže a velmi zábavně, a navíc tam hraje skvělá hudba typu Chet Baker. Bylo mi u toho filmu vážně moc dobře, Sofia Coppola mi opět potvrdila, proč mám její filmy tak rád. (28.12.2020)

Prostě to nefunguje. Ztraceno v překladu mělo atmosféru a nějaký vnitřní feeling i napětí, tyhlety rozhovory otce s dcerou jsou marné a o ničem, je vidět, že autorka nemá o svých postavách jasno. Navíc mne tyhlety problémy rozmazlené paničky z high-society nijak moc nebavily, svět znuděných pracháčů s velkými vilami nebo luxusními byty je mi vzdálený. Možná tenhle film ocením, až se stanu poslancem a koupím si v Říčanech vilu nebo kde si teď pražští pracháči kupují za Prahou vily, aby byli cool, ale do té doby sorry - je to pro mne nevěrohodné, unylé, povrchní a vylhané dílko. Jo, a taky nechápu ten trend moderních filmů - v poslední době je to tuším už třetí film, kde bílá žena pojme sobě za manžela černocha. Asi si máme zvykat na novodobý trend. Divné, že filmy o chlapech běloších, co si vezmou černošku, snad žádné nejsou. A ještě se mám asi jako divák rozplývat nad krásnými a roztomiloučkými malými černošskými dětičkami. (02.02.2021)

Sofia Coppola, mě před lety doslova uhranula filmem Ztraceno v překladu ale od té doby se míjíme. On the Rocks se mi na papíře jevil jako žánrově a příběhově hodně podobný snímek, ale i přes přítomnost Billa Murreye, se to Sofii ani tentokrát nepodařilo. Přestože se zde řeší důležité životní problémy, emočně se mě to nedotklo ani na minutu a pamětihodné scény, jako "tokyjské loučené" z výše uvedeného filmu, se tu neobjevují vůbec. Film začne, pokračuje, končí, nic mezi tím ani potom. (13.01.2021)