Démanty noci

Naozaj mnohé pôsobivé scény, zduplované zaujímavou prácou so zvukom. Krásna paralela medzi človekom a zvieraťom. Utečenci ako štvaná zver, odporný mlaskajúci a "žerúci" starci ako predátori, všetko zvýraznené kulisou lesnej divočiny. Trošku dosť antinemecké (nemčina ako chrapot divokej svorky). Dosť rušivé - chaotické - flashbacky, vsunuté iba náhodne, bez zjavného hlbšieho významu. Zmätočná chronologickosť záberov (napríklad scéna "prosenie o chleba" alebo záver). Výborný pocitový film, ktorý pôsobí veľmi úprimne, no už menej sofistikovane - domyslene. Dosť mi chýbala hudba. Pri takomto filme zabudnúť na hudbu je podľa mňa chyba. Aj keď v bonusoch som sa dozvedel - a sám som to následne uznal - že scéna dažďa vskutku veľmi výrazne evokuje "pocit hudby" (podľa Taussiga oratórium) (13.06.2006)

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit.. (13.02.2017)

Kto považuje za najznepokojúcejšie filmové výjavy Lynchove besy z Mazacej hlavy, Bergmanov snový začiatok Lesných jahôd alebo kafkovskú absurditu Juráčkových filmov, pravdepodobne nevidel Diamanty noci. Jan Němec je ukážkou nadčasovosti a nedostižnosti. Jdnoduchá premisa, útek z dvoch mladíkov z koncentračného tábora je podaný cez mrazivé statické zábery v kombinácií s nervy drásajúcou ručnou kamerou, dezorientujúci strih križujúci fyzický svet so svetom snov a spmienok. Fludiná snovosť naráža na tvrdý realizmus a naopak. Mĺkva a tajomná poetika budujú pocit nepreniknuteľnej, desivej halucinogénnosti. (21.03.2016)

Lustigova povídka Tma nemá stín si něco podobného nezasloužila. V takových extrémní případech, jako je tento, mě to unisono žene zpět k psanému textu svinským krokem. "Snažil jsem se záměrně potlačit všechny prvky, které by příběh situovaly do doby a místa. Chtěl jsem se zamyslet nad osudy člověka - člověka dnešní doby. Příběh je mi prostředníkem k tomuto zamyšlení. Osamocení a ponížení člověka, do něhož se může dostat - a zápas o únik z tohoto útlaku." Tolik z repertoáru frází Jana Němce, které věnoval Kinu v památném to roce 1964. Démanty noci aneb 64 minut prožitých v 64 letech subjektivizovaného času nefalšovaného trýznění prázdným filmem. (09.12.2012)