Po zkoušce

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)

Bergmanův diskusní kroužek, tentokrát už pod televizní ochranou. Jako intelektuálně nápadná inscenace je to účelné a jedna otráveně postavená kamera rozhodně nevadí. Koneckonců, trpký příběh o stárnoucím divadelním režisérovi, co hloubavě moralizuje na prknech vlastních her, by větší prostředky ani neměl kam dát. Ale jedinečný autorův myšlenkový vklad je právě tou nadhodnotou, kterou se Bergman od nudných moralizátorů odlišuje. Zde se to nejvíce blíží prudkému proudu vědomí a myšlenek bez důraznějších uzamčení cyklů. Jestli režisér jednu chvíli zapáleně řeší trable vlastního uměleckého vkladu a následně odbočí k pojmům život a smrt, tak je to autenticky zmatené. Naštěstí pro mě (a i pro všechny neasketické diváky) dosazuje Bergman do děje úžasné protihráčky. Jako vždy dokonalá Ingrid Thulin si v destruktivní roli sáhne na dno sil a mladá Lena Olin je krásná a důstojná v jednom. Že Vás to bude bavit neslíbí nikdo, ale to asi Mistra moc netrápilo. S filmu ční pocit, že ho dělal hlavně pro sebe. (16.03.2010)

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří. (23.09.2015)

Když já nevím. Na jednu stranu zajímavé téma, skvělé herecké výkony a příjemná stopáž i celkem dobrá kamera (btw, ty neustálé detaily na obličeje postav mi evokovaly film Houština, který s tímhle filmem má pramálo podobného), na tu druhou zde absolutně není žádný děj a celé to divadelní zpracování (jelikož se celý film odehrává v kulisách a vlastně i jedné místnosti) mě po nějaké době omrzelo a začalo nudit. On celý ten film je zasazený hlavně na dialozích, díky kterým poznáváme postavy (v tomhle případě to Bergman promyšlené má), jenže o něčem jiném to není, je to jenom dialogovka, bez nějakého nosného děje. A ono mě to, nemůžu si pomoct, po nějaké době přestalo bavit. Některé scény jsou povedené, ale myšlenkově to buď recykluje jiné Bergmanovy filmy, nebo to působí slabě. 3* (12.12.2019)

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%] (29.09.2021)