Sbohem, synu

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Charakterová drobnokresba v podobě přes několik desetiletí rozkročeného rodinného dramatu během historických veletočů Číny. Strukturou jde o ztělesnění "velkého románu ve filmové podobě". Jakkoli to má tři hodiny, tak pocitově je to minimálně na dvojnásobku. Ovšem nejde o výtku, jelikož Wang umí podmanit natolik, že ve finále nemáte pocit "že jste něco viděli", ale "že jste něco prožili". A pokud odcházíte z kina s právě takovým pocitem, tak pak není problém odpustit i mnohé nedostatky. A že jich tu pěkných pár je; silný emotivní katarzní závěr rozmělněný snad třiadvaceti konci, kolem poloviny stopáže se honí až příliš zajíců než se to navrátí k jádru pudla, ne vždy je to konzistentní (paradoxně nejlepší scéna komorního snímku je proletářská davová výpověď, která je však jak z filmu jiného režiséra), střih působí úděsně amatérsky či že fenomenálnímu ústřednímu duu ne všichni zvládají zdatně sekundovat. (08.10.2019)

Ano, způsob vyprávění nepochybně vtáhne do děje a přiměje nás vnitřně soucítit s manželským párem, prožívajícím osobní tragédii na pozadí politického vývoje Číny. Ale pro českého diváka, znalého čínských dějin, to, obvám se, není dost na zaplnění tříhodinového filmu. Zkracující Director´s Cut by tomu prospěl... (14.10.2019)

Jakoby na mě někdo na tři hodiny hodil de(p)ku, a zaplaťpánbů je alespoň konec o moci rodičovské lásky katarzní. Ve stylu evropských dramat nasnímaná sága čínské rodiny působí jak stvořená spíš právě pro západní trh, se snahou získat nějakou tu festivalovou cenu. Střídají se tu silné momenty s velmi dlouhými nudnými pasážemi, a celkově je snímek snad až příliš vážný, což je naprosto vysilující. První část zbytečně rozsáhlé stopáže divák hledá záchytný bod v matoucí časové posloupnosti vyprávění, marně se snaží utvořit si vztah k nějaké postavě, a to za nesnesitelného, neustálého doprovodu čínské verze notoricky známé "Auld Lang Syne" (neoriginalita soundtracku film sráží). Sbohem synu vyžaduje hodně trpělivosti, ale jak zajímavé pozadí čínské "perestrojky", tak zejména ty výstižné intimní rodinné momenty za to nakonec stojí. (16.09.2020)

Tady jsou buráky. Můžeš si vzít tři. /// Sbohem, synu je úžasně vyrobený film, který by měl všechno právo sahat po absolutním hodnocení - zpracování ústředního motivu ztráty jediného dítěte je podáno s vytříbenou citlivostí, prostou stopy kýče. Nadšení bohužel kalí podezření, že se filmového mistrovství v osobní rovině zneužívá i k propagandistickým účelům. Na pozadí osudů páru Yaojun Liu (on) a Liyun Wang (ona) sledujeme tři turbulentní desetiletí, během nichž se Čína (pro některé) proměnila ze země v troskách v kvazi-tržní ekonomiku. Tvůrci jsou příliš chytří, aby politický rozměr poznamenávající období od konce sedmdesátých let do současnosti opomíjeli; naopak. Film obsahuje vše, co by průměrně vzdělaný západní divák nerad postrádal: Obrazy žen v těžkém průmyslu, kohoutky se studenou vodou, nesamozřejmá povolení k pobytu, zmínky o nuceném vystěhovávání na venkov, zatýkání za zhýralost, tlampačovou propagandu, "idylu" zaměstnaneckých ubytoven, násilné interrupce, zástupy modrých límečků, popíjení žlutých limošek na závodních zábavách. Politika jednoho dítěte stojí v centru příběhu a nikdo se nepokouší bagatelizovat její dopad na životy nešťastných párů, které by to bývaly chtěly mít jinak. Úskok v chytře nechronologickém vyprávění se odehraje na konci příběhu a souvisí s sporným vykreslením čínské současnosti. Wang směšuje jemně potěmkinovskou ilustraci stavu země po roce 2010 s relativně šťastným vyústěním osobních peripetií všech postav - konfuciánsky smířených hlavních hrdinů i falešnými výčitkami svědomí stižených straníků. Dává tak nepopíraným hrůzám budovatelských let smysl nutného zla, které za to s ohledem na výsledky prostě stálo. O hodnotě takového závěru by se dalo pochybovat i v případě, že by zde zobrazený nastupující blahobyt odpovídal skutečnosti. Kdo se o poměry v Říši středu trochu zajímá, musí popisovaný stav její proměny v moderní společnost připadat podezřelý, neboť se podle všeho týká jen zlomku obyvatel, jemuž zde oslavovaná stoická ochota ostatních obětovat takřka vše blahu národa přichází náramně vhod. (25.12.2020)