Oidipus král

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)

Tento film se mi těžko hodnotí. Je v něm hodně technických chyb, některé herecké výkony jsou směšné (zvláště pak ty hysterické, Oidipus má ve scénáři řvát a tak herec prostě řve). Útlou knížku jsem četl, tam kde kniha začíná, tam se s Pasolinim doberem asi za 70 minut. Ale není to na škodu, Pasolini si to udělal po svém a knížky se otrocky nedržel. Látka je šokující (a ve své podstatě atraktivní), Pasoliniho zpracování má atmosféru, ale postrádá tah, drama přestává být dramatem. (27.12.2006)

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Nejlepší komedie, jakou jsem v poslední době viděl. Nehodlám zde rozebírat marocké kulisy, africký komparz či směšné rekvizity. Co mne nejvíce pobavilo na adaptaci legendárního příběhu z Řecka jsou nelogičnosti ohledně soubojů. Jako příklad bych uvedl scénu, kde Oidipus "ubodá" svého otce. Nejenže je jeho meč stejně tupý, jako samotný scénárista, tudíž je probodnutí nepřítele zhola nemožné. Co ale nejvíce praští do očí je moment, kdy se celá čepel ohne po srážce s dřevěnou násadou (!) vozu, aby v dalším záběru byla krásně rovná a hlavní hrdina s ní mohl zabít svého rodiče. A to je pouze zrnko písku v moři pitomostí. Žádný art, pouze čistě amatérské dílo a jméno tvůrce v titulcích to nijak neomlouvá. (01.12.2009)

Ten film má skvělou výpravu, výborné exteriéry, zajímavé kostýmy (snad jeden z mála filmů, kdy jsem si něco takového podrobně prohlížel), jenže mi vůbec nesedl příběh, respektive způsob jeho vyprávění. Franco Citti jako by se teprve rozehrával, občas mi svou křečovitostí připadal až trapný. Chytlo mě to až někde půl hodiny před koncem. Tam se najednou všechno změnilo, příběh chytl pořádný dech, nabral koule a strhl mě s sebou, Citti se rozehrál a Silvana Mangano v modrých šatech je naprosto božská. Pasoliniho ćameo velmi pobavilo. Ne že by byl nějak extra špatný, ale zatím je to nejslabší film, co jsem od Pasoliniho viděl. (02.05.2012)