Oidipus král

Úžasně promyšlený a v každé drobnosti vypiplaný film, přestože pro nezkušené oko to může působit zcela opačně. Je třeba se zaměřit na detaily a až potom na celek. Opět výtečný Franco Citti a také ikonická Silvana Mangano. Zvláštní, ještě před dvěma měsíci by mě nenapadlo, že si do té doby mnou nepříliš prozkoumaného Pasoliniho tak oblíbím. (27.05.2013)

Nejprve musím podotknout, že to bylo školní představení, tak proto občas bude můj komentář trochu zaujatý... Začátek vypadal dobře, naladil mě na vlnu zmodernizovaného Oidipa, ale když jsem konečně nahodila na kolej novověk... bum a jsme zpátky ve starověku... Oidipovy myšlenkové pochody v dospělosti se mi občas zdály nepochopitelné- zlomí chlapovi nohu, s řevem uteče, zabije dalšího chlapa a s řevem se vrací zpátky, zlomí chlapovi druhou nohu, zabije krále a potom vrazí do chlapa s oběma nohama zlomenýma něco jako veslo. Milostné scény působí neskutečně směšně, za všechny- Matko! ... V duchu jsem se modlila ať už to skončí, ať už Oidipus konečně ztlumí hlas... Co ta sfinga?... Když si nakonec tak nějak unáhleně vypíchne oči, tak bum bác, a jsme zpět v novověku, kde žije slepec... Že by potomek? Kamera se mi zdála nějak roztřepaná, točivé záběry mě místy donutily zavřít oči. Hudba tu nedokážu popsat, ale vím, že mě bolela hlava. A když se vám do bolavé hlavy zařezává pronikavá flétna, celkem to bolí. Finálně mi jako dobrý nápad připadal začátek a konec, jinak nechtěně směšný film, který si znovu určitě dobrovolně nepustím... (22.05.2006)

Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. (02.01.2007)

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)

Titulný protagonista: Kráľ Oidipus; sa teda snáď i čochvíľa konečne dozvie až 2 zaujímavé informácie, nie konkrétne: 2 naprosto šokujúce zistenia, priamo sa dotýkajúce jeho [v rámci tohto diania, nevyspytateľnej] osoby, ktoré ho vskutku akosi mimoriadne vydesili k smrti!, a práve preto sa i vehementne snažil pred nimi ujsť čo najďalej, kam ho v podstate iba nohy zavliekli, čo kľudne môže byť trebárs i naprieč touto thébskou, resp. v tomto prípade gréckou, miestami taktiež trochu viac aj povedzme nehostinnou krajinou, počas čoho vlastne [po]stretáva[l] »KOPEC ĽUDÍ«, pred ktorými by sa mal určite čo najviac STRÁNIŤ, ale najskôr to vyzeralo najmä iba tak, že ho k daným súvislostiam niečo zakaždým sakramentsky, a k tomu i obzvlášť priťahovalo! Samozrejme, že ďalej ani nebudem zvláštnym spôsobom spoilerovať, čoho sa ústredná postava tak strašne obávala, pretože vtedy by som potenciálnym divákom pokazil veľmi luxusný, filmový zážitok, aký sa mi uprostred sledovania totižto naskytol; no šikovnému divákovi si stačí prečítať len obsah k danému titulu, a už zrazu náhle vie, ako sa veci vlastne majú, ale i napriek tomu ani vonkoncom správne ne[vy]tuší, akou nadštandardnou formou sa na dané udalosti bude pozerať, čo mu zrovna umožní tento 1. farebný film: P. P. Pasoliniho, ktorý si v ňom strihol i malú úlohu. • Ústredný predstaviteľ mýtického Oidipusa: taliansky herec: Franco Citti, väčšinou trpel akýmsi «oidipovským komplexom», čo súčasne predstavovalo i ústrednú líniu udalostí a vzťahov v jednom a tom istom ponímaní. Geniálne stvárnenie [ANTI]hrdinu podobne, ako i v debutovom počine: Accattone, kde ma tentohľa herecký umelec presvedčil v tom, že mám s ním do budúcna ešte počítať... • A to ani nehovoriac o kompozícii obrazu, strihovej skladbe, hudby a zvukových ruchov, tak to je pre mňa normálne hotový »balzam na dušu«, vrátane i predstaviteľky matky/Kráľovny Jocasty v náležitom podaní Silvanou Manganovou! • Toto podarené, kinematografické dielko, ale nie je automaticky určené pre každého filmového konzumenta. (20.12.2023)