Loni v Marienbadu

K zhliadnutiu toho skvostu ma priviedol videoklip kapely Blur (skladba To the End). Výborný atmosferický trip pod taktovkami Resnaisa a Grilleta mi sadol na jesenný pondelkový večer ako uliaty. "Príbeh" sa dá chápať vo viacerých rovinách - je na divákovi, jeho imaginácii a schopnosti asociovať jednotlivé fragmenty dejovej linky a vytvárať z nich akúsi príbehovú koláž plnú nejasností a tajomna. Mrazivý hudobný podmaz a krásne zacyklené dialógy sú čerešničkami na torte. 9/10. (28.10.2015)

dost těžký film plný živých obrazů umocněných hudebním doprovodem. Děj není podstatný, protože není jasné jestli se vše neodehrává jen v představách, nebo v různých obdobích - hlavně se snaží působit na emoce. Těžký byl protože oči v průběhu filmu těžkly díky opakovaným scénám a replikám, ale ne tolik, abych usnul a zvládnul jsem to do konce. Vizuálně je to hodně příjemné a nechám se překvapit, jestli se k němu budu chtít někdy vrátit a jestli na mě bude působit jinak. Doporučení nemůžu přimo dát, snad jen experimentátorům a nebo poetickým snílkům ;-) Zatím slabší 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.06.2012)

Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást. (05.12.2020)

Kdo alespoň jednou neusnul u "Loni v Marienbadu", není pravý cinefil, nebo jen lže. U tohoto díla přízvisko somnambulní nepředstavuje negativum, ale bytostnou podstatu, přičemž právě když vaše mysl začne s klížícíma se očima sama rozvádět střípky zdejších narativů, vydáváte se na cestu, ze které by Alain Robbe-Grillet měl zaručeně největší radost. Protože pouze mimo film mohou zdejší figury svázané v okovech klišovitých scén bez paměti naplnit svůj potenciál a film se z pasivního objektu stane interaktivním artefaktem. Je jedno, jestli se tak stane vlivem interpretace či snění, ale přecjen to druhé může plodit podnětnější i životnější výsledky. (25.09.2020)

Umenie žijúcich mŕtvol. Prostredie nedáva šancu nespútanej prírode. Geometricky presné tvary záhrad poukazujú na okázalý, nabubralý antropocentrizmus. Potvrdzujú ho i nazdobené vnútorné priestory. Živočíšnej spontaneite nenahráva ani reč filmu. Dokonalá umelina vzťahov, architektúry i životných ťahov. Do toho nezmyselné plkanice v obrazovo skvostných variáciách. Radosť pozorovať zahnívajúcu kultúru hóch buržoázie. Samozrejme, ako tu viacerí píšu, je to mnohovrstevné dielo, a zďaleka nie len sociálkritické, dá sa to celé kľudne vnímať ako nepokojné strhávanie sa zo spánku, určované logikou sna neuspokojeného zaľúbenca. No mne sa po posledom pozretí páči práve vyššie opísané karnevalové besnenie smotánky v umelo vytvorených okázalých kulisách, kde napriek vonkaškovej "nádhere" prirodzene nefunguje takmer nič. (05.12.2017)