Hirošima, má láska

Keby sa celý tento film niesol v duchu prvej tretiny, asi by mi nestačila škála piatich hviezdičiek. Aj tak to však bol krásny poetický film so zaujímavou hudbou, v ktorom sa striedajú  zábery zdevastovanej Hirošimy po výbuchu, s intímnymi zábermi zo stretnutia dvoch emocionálne zranených ľudí. Francúzskej herečky Elle a japonského architekta Luia. Film pokračuje ich vzájomným dialógom. Obaja však majú svojich partnerov a uvedomujú si beznádejnosť svojho krátkeho vzťahu. Zaujímavé je aj ich vnímanie konca vojny.  Kým Elle si pamätá krásny slnečný deň a radosť ľudí, Lui si pamätá tragédiu Hirošimy a smrť svojich blízkych. Koniec mohol prísť trochu skôr. (17.01.2024)

Som rád, že sa mi po dlhých rokoch podarilo opätovne vidieť tento film. Bol som naň zvedavý, pretože moje dojmy z minulosti neboli jednoznačné, čo dnes rezultovalo do straty jednej hviezdičky. Myslím, že každému je jasný režisérov zámer i forma kontrastov, ktorú si k jeho dosiahnutiu zvolil. Okrem rušivej hudby mi prekážala jeho dĺžka a deklamovanie dialógov, ktoré mi pripadalo ako vytvárané hlasovým generátorom. Naopak práca kameramana sa mi páčila.  Ani v najmenšom nezatracujem tento film, ale svoje miesto v mojom hypotetickom rebríčku z minulosti si neudržal. (20.01.2022)

První minuty mi naprosto vyrazily dech. Alain Resnais využívá dokumentární záběry z Hirošimy, které ukazují, jak je jaderná bomba skutečně destruktivní, a to i na lidech, kteří nezemřeli, ale dál žijí. Ovšem v jakých podmínkách. Když tohle rozdýcháte, začne se před vámi odvíjet příběh, který také není úplně laskavý, i když rozhodně je možné mluvit o tom, že je romantický. Jeden z těch filmů, které ve vás něco zanechají. (20.03.2015)

Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. (13.04.2020)

Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. (27.10.2005)